,,Nezapomeň, nesmíš zapomenout.", píše sama sobě na zápěstí.
Musí si to neustále připomínat, protože zapomenout je tak hrozně snadné. Ne na ten pocit, ale na každý okamžik s ním.
Byl to nejkrásnější rok a půl, který zažila. Nesmí zapomenout na každý obyčejný večer vedle něho. Nesmí, protože ona nechce.
Nechce, aby vzpomínky vybledly jako inkoust na papíře. Nechce, aby si pamatovala jen pár chvil, jako tenkrát.
Když s ním byla tenkrát, zapoměla na něj. Nikdy nezapoměla na ten pocit, ale pamatuje si tak hrozně málo. Celý rok s ním by shrnula v pár vzpomínkách. První setkání, první rande, Vinobraní, první sex, Silvestr, Marschmallows, slepené vlasy, setkání s jeho babčou, jeho první jízda s řidičákem, setkání na mostě, rozchod. Nic víc.
A tak strašně moc nechce, aby její vzpomínky na teď skončily jako vzpomínky z tenkrát. Tak strašně moc nechce, aby se celý rok a půl shrnul na pět vzpomínek.
Potřebuje si pamatovat každou maličkost, i tu kterou si nikdy nezapsala. Potřebuje si pamatovat každý jeho polibek, i když jich bylo milion. Potřebuje si pamatovat každou jeho naštvanost, každou jeho zradu, každé jeho pohlazení, každou jeho starost o ni. Potřebuje to!
,,Velikonoce?", napadne ji vzpomínka a chce ji zapsat. Jenže...je pozdě. Měla psát více. Měla si zapisovat každý okamžik už v tu chvíli. Aby nikdy nezapoměla jak se cítila.
Ona zapomíná. Zapomíná jak moc dobře ji bylo v jeho obejmutí. Zapomíná jaký je se cítit dobře, milovaně a v bezpečí.
,,Jak chutná pocit bezpečí?", nedokáže si vzpomenout.
Je vzteky bez sebe. Nenávidí, když si nemůže vzpomenout.
Má kolem sebe spousty lidí, kteří ji mají rádi, ale jejich obejmutí ji nikdy nemohou dát to co ji dávalo jeho obejmutí. To bezpečí. Ten pocit, že teď se svět zastavil a je jí dobře. A ona si nedokáže vzpomenout jak takové bezpečí vypadá. Jaké to bylo v jeho obejmutí.
,,Proč si nedokážu vzpomenout, když i po takové době vím, že ho miluju?", ptá se sama sebe během toho, co si vyrýva do kůže vše co z nich zbylo. Vše, co nesmí zapomenout.
Možná by se teď i rozbrečela bezmocí. Možná by i teď zakroutila hlavou nad zoufalostí téhle situace, ale její slzy vyschly a její hlava nespolupracuje.
Ten večer kdy ho viděla naposledy věděla, že je to naposledy. Věděla to a i tak nedokázala zastavit čas. Chtěla by s ním tam strávit milion let a teprve pak odejít. Odejít s tím, že už se ho nabažila a stačí to.
Jenže i když odjížděla s tím, že už ho nikdy neuvidí, stejně nebyla nabažená. Stejně ji scházel hned v té vteřině co zavřela dveře.
Každý krok k autu byl těžký, ale věděla, že jinak to nejde.
Věděla, že on je láska na kterou nikdy nezapomene, ale je také láskou, se kterou nikdy nebude moci být.
,,Proč?", otázka do vzduchu.
,,Protože je to on.", odpověď.
On. On a jeho modré oči budou vždy potřebovat volnost, vždy budou toužit po něčem více, než byla ona. Nikdy ji nedokázal milovat, ale to mu nemá za zlé.
Jak by mu to mohla mít za zlé, když to je součástí jeho? Jak by mu mohla mít za zlé něco, co na něm miluje? Když miluje jeho, se vším.
On je volný jako vítr a její dlaně by ho nikdy nedokázali chytit tak pevně, aby byl jen její. On patří všem, za to ona nikomu. Nikomu, jen její srdce vlastní on. Vždy ho vlastnil a o jeho vlastnické právo ho do konce života nikdo nepřipraví.
A ji zase nikdo nepřipraví o jedinou vzpomínku na něj, protože si vše bolestivě ryje do kůže.
,,Au!", sykne.
Ale ta bolest je příjemná. Protože ví, že díky ni žije a díky ní nikdy nezapomene na jeho modré oči a jeho úsměv.
