,,Má mě rád, nemá mě rád, má mě rád...", říkala a přitom trhala kvítky sedmikrásce.
Seděla u potoku, který měl barvu jako jeho oči. Modré, tak moc modré, že více modrý už potok nemohl být.
Každý den sem chodí a dívá se do vody. Hledá v ní obrazy, své vlastní podoby. Hledá tady odpovědi.
Tentokrát čeká, že tahle sedmikráska odpoví na tu nejdůležitější otázku, která ji zajímá.
Má ji rád? Nemá ji rád? Má ji rád?
Poslední kvítek.
,,Nemá tě rád.", květina tiše promluvila.
Dívka ani nemrkla a květinu zahodila do potoka. Květina zemřela, jako poslední dívčiny naděje.
On byl ta sedmikráska.
Tak moc nejistá byla, až ho utrhala k neexistenci.
Kdyby se dívka neptala květin, netoužila po odpovědích tam kde neměla, on by nepřišel o své květy. On by nepřišel její láskou o život. Milovala ho tak moc, až kvůli tomu zemřel.
Ale možná to bylo to vysvobození, které dívka potřebovala.
,,Sbohem.", řekla dívka, vzala všechny své chmury do dlaní a skočila do vody.
Utopila se.
Z dívky zbyla pouze ústa toužící po světle, oči utopené temnotou a vůně utrhaných sedmikrásek.
