Dívka s dlouhými zrzavými vlasy stojí sama u silnice a čeká, až ji přijede autobus. Je pozdě večer, kousek od ní svítí jen pouliční lampa, která občas problikne.
Začíná pršet a ta dívka se nemá kam schovat před kapkami deště. Její červené šaty začínají studit. Její dlouhé vlasy začínají splývat k její tváři. Její líčení, kterým zakrývá každou svou nedokonalost se roztéká.
Dívka tam jen tak stojí, sleduje silnici před sebou a kapky vody dopadající do kaluže, která vznikla na nerovné cestě. Stojí tam sama a nechává si deštěm smáčet vlasy, jako kdyby to byla samozřejmost. Jako kdyby chtěla ze sebe vše smýt. Jako kdyby to měla být nějaká životní očista.
Z myšlenek ji probere chlapecký hlas: ,,Jsi v pořádku?". Jeho hlas je milý, plný naděje.
Dívka zvedne hlavu a zjišťuje, že už tu nestojí sama. Přišel nějaký kluk s deštníkem v ruce.
,,Jsem, děkuji za optání.", usměje se na kluka.
Dívá se na něj a přijde ji povědomý. Odkud ho jen zná? Nemůže se přestat dívat do jeho tváře. Jeho oči už určitě někdy viděla. Jsou tak moc modré, že by je nedokázala zapomenout.
,,Pojď se schovat pod deštník.", má ten cizí kluk s modrýma očima starost.
Když se k němu přiblíží, aby přijala jeho nabídku, ucítí jeho vůni. Vůni, na kterou nikdy nezapomene a díky ní už ví kdo vedle ní stojí.
,,Nechceš půjčit bundu, aby jsi nenastydla?", zeptá se dívky ve chvíli, kdy sám stojí na dešti a drží svůj deštník jen nad dívkou.
Dívka odmítne. Stále nerozumí tomu proč tady vedle ní ten kluk stojí a má starost.
,,Nechceš jít ke mě domů na čaj?", zeptá se ji.
Ten kluk ji sleduje jako kdyby si nebyl jistý proč se ji na to vůbec zeptal.
Ona jen nejistě souhlasí a spolu odchází k němu domu.
***
U něj doma ji udělá čaj s medem, sedne si naproti ní a sleduje její mokré vlasy, její odlíčené oči. Sleduje její mokré šaty a přemýšlí, jestli nebude hodně troufalé chtít jí je usušit, aby nenastydla.
Dívka jako kdyby mu četla myšlenky: ,,Nebudu se svlékat, to zvládnu."
Pousmáli se na sebe.
,,Mohu ti nějak pomoci? Jakkoli?", zase se zeptá se zájmem ten kluk sedící naproti ní.
,,Ne, děkuji.", usmála se.
,,A jsi v pořádku?", zeptá se jako kdyby ji ten úsměv nevěřil.
Dívka se zvedla, obešla stůl, přišla až k němu. Vzala jeho obličej do dlaní, on se zvedl ze židle a dívali se na sebe z těsné blízkosti.
Jak mohla zapomenout ty jeho oči? Jak mohla do teď bez té vzpomínky na ně existovat?
Dívka ho dost jemně a krátce políbila na rty.
,,Teď na chvíli ano.", konečně odpověděla na jeho otázku.
Nevěděla proč to udělala, ale cítila, že v tuhle chvíli je to přesně to, co chce udělat.
Cítila, jak se mu zrychlil tep. Chvíli dívku jeho modré oči ještě sledovali, až ji chytil, políbil, vysadil si ji na stůl a šaty ji prostě svlékl.
Když do něj dívka zaryla své nehty, on ji dal poslední pusu, tak se hned oblékla a chystala se odejít.
,,Počkej.", zastavil ji kluk.
Tázavě se otočila.
,,Buď v pořádku, prosím.", řekl ji vážně.
Vrátila se k němu, objala ho a políbila. Políbila ho nekonečným polibkem, protože bylo těžké odejít.
Proč některé chvíle nemohou trvat věčně? Proč se teď nemůže zastavit čas alespoň na sto let? Proč tohle silné obejmutí smíchané s jeho vůní nemůže trvat věčně?
Dívka se snaží tento okamžik vtisknout si do hlavy. Cítí každý jeho dotyk, který se do ní vpíjí. Cítí jeho teplo, jeho starost.
***
Stojí před jeho domem a vydává se zpět na autobusovou zastávku. Stále prší a dívce se každým krokem z hlavy vymazává vzpomínka na kluka, u kterého právě byla.
Jako kdyby hlava odmítala trápit srdce a jeho existenci popírala. Jako kdyby ten kluk byl jen sen v dívčině hlavě a vůbec neexistoval.
Dívka se podívá na svou ruku na které se jí zbarvuje modřina a usměje se.
,,Existuje.", řekne sama pro sebe.
Existuje on a jeho starost.
