,,Dala bych cokoli - i bych se upsala ďáblu,
za vteřinu jistoty,
že to bez něj zvládnu.
Je všude kolem mě,
ale nejde ho obejmout,
jak zámek na mém srdci,
který už nepůjde nikdy odemknout.
Jak mám opustit něco, bez čeho dýchat nejde?
Kdy mi z mysli sejde?"
***
***
Byl má první múza. Byl každým písmenkem, které jsem napsala. Byl každou myšlenkou, která se mi v hlavě zrodila. Byl každým slovem, které jsem vyslovila. Byl každým dotykem, který jsem cítila. Byl mi vším.
Ale teď ho musím nechat jít. Musím si najít novou múzu. Napsat o něm poslední písmena, jeho obraz v hlavě vymazat, vyslovit jeho jméno naposledy. Zapomenout na každý jeho dotyk, a nahradit ho dotyky cizími.
Není to snadné, ale když cítíte, že to je opravdový konec, není to nakonec tak těžké. Když cítíte, že vaše první múza bude zase patřit každé, bude se umět mít dobře i bez vás.
Neuměl mě milovat, možná ani neví co láska doopravdy je. A možná to není jeho chyba. Možná jsem jen měla být víc holkou, do které by se mohl zamilovat.
Je nakonec snadné mu dát sbohem, protože já ho milovala. Když někoho milujete tak moc, jako já jeho, jdou vaše sobecké pocity stranou. Nakonec mu přejete, aby si zase mohl užívat svou volnost, která mu scházela. Nakonec mu přejete, aby našel někoho, jako našla já jeho. Aby pocítil tu lásku, kterou já cítila k němu. Aby poznal jaké to je mít někoho rád bez výhrad, stejně jako já jeho. Aby neznal jen tu prázdnotu, kterou nazývá zábavou s ženou někoho jiného. Aby se na někoho díval tak jak já se dívala na něho. Aby byl šťastný.
Kdykoli jsem dávala komukoli sbohem, bolelo je to. Mě na tom nezáleželo. Byla jsem chladná, bez citu. Nezáleželo mi na jejich slzách. Teď jsou ty slzy ale mé, a tentokrát nikomu zase nezáleží na nich. Jsou nicotné. Je to jen voda plná emocí. Voda, která má odplavit každé vyslovené miluju tě.
Dávám mu sbohem hlavně sama v sobě. Mažu každý cit, který jsem cítila v jeho přítomnosti. Mažu všechny naše společné chvíle. Mažu každý jeho úsměv, každý jeho smích, každý jeho dotyk.
Mažu každý med v čaji, každé jeho přitáhnutí mě k sobě, každou zapálenou svíčku.
Mažu každou jeho lež, každý jeho pohled a zájem jiné, každou naši hádku, každou věc kterou jsem mu odpustila. Mažu vzpomínku na to, že mě nechal udělat to nejtěžší co jsem kdy musela udělat.
Mažu každé jeho svlékání mě, každé jeho cvrnknutí mi do nosu, každé jeho zlobení mě, každé naše praní se. Každé naše rejpání do sebe.
Mažu jeho vůni, mažu jeho barvu očí, jeho polibky, každé jeho gesto.
Mažu náš společný humor, který jsme chápali jen my dva. Mažu každý jeho pokrok, který vedle mě udělal. Každé jeho dobrou noc, každé jeho miluju tě, každé jeho pohlazení ze spaní.
Mažu každé naše povídání si, každé poznávání se, každou jeho podporu, každé jeho obejmutí, každý pocit bezpečí, který jsem s ním cítila.
Mažu vzpomínky na začátek, na první pusu, na první pohled, na první písmena, na první motýli v břiše. I na ty poslední.
Na jeho vzteky rozbitý telefon. Vzpomínky na to, že on byl můj kluk z románu a ještě víc.
Vzpomínky na každý sex, na každou pusu po něm, na každou cigaretu. Na každé jeho odhrnutí mých vlasů z obličeje, na každý jeho polibek na krk, na každou jeho něhu. Na každé jeho Marschmallows. Na každé naše poprvé.
Mažu jeho ruku, kterou mi dal, když jsem měla strach a šel semnou dolu.
Mažu vzpomínky na každé jeho vyznání, na to, když mi řekl, že si na mě zvykl jako na svůj hrneček a význam jsem chápala jen já.
Mažu vzpomínky na každé jeho brání mi peřiny, na každé jeho chrápaní, na každou jeho výstřednost. Na jeho zranitelný výraz.
Vzpomínky na sníh, který mi hodil za triko, vzpomínky na to, když mi bolestivě česal vlasy a smál se mi. Vzpomínky na to, když jsme se vzájemně polili vínem. Když já ho polila horkým medem. Když jsme vedle sebe jen leželi a nemohli se přestat smát.
Vzpomínky na to, jak jsme si z těch špatných okamžiků našeho vztahu dokázali dělat legraci, i když pro jiné lidi by to bylo tabu téma do konce života.
Vzpomínky na to, když mi musel držet ruce, abych neudělala to co nenáviděl a já z toho měla zábavu jak malá.
Vzpomínky na to, když žárlil a já ho za to milovala ještě víc. Za ten pocit, že chce, abych patřila jen jemu.
Vzpomínky na to, jak mi to udělal v kuchyni, na balkoně, v hospodě, ve sprše, na gauči, v autě, na zemi, v posteli, všude.
Vzpomínky na to, jak jsem mu mohla říct cokoli a on mě. Na to, jak moc velká důvěra mezi námi fungovala.
Vzpomínky na to, jak zvládal mé nalady, mé psycho stavy a snažil se mě uklidit, rozveselit.
Vzpomínky na to, když jsem mu kreslila po ruce, když jsem mu ničila svými nehty záda a paže.
Vzpomínky na to, když jsem mu roztrhla triko, když on mi zničil několik podprsenek, vzpomínky na to, když jsem mu tahala šňůrky z mikin a bundy.
Vzpomínka na každou jeho naštvanost, díky které házel věcmi kolem sebe. A také na to, jak jsem tohle na něm milovala.
Vzpomínka na jeho ,,Lůlo", na každý projev toho, jak mě v tu chvíli měl rád a když vypadal šťastný.
Vzpomínka na to, jak mi došel pro Ibalgin, jen proto, že mě bolela hlava. Jak měl o mě starost, když mi nebylo dobře, jak měl o mě starost kdykoli mohl.
Vzpomínku na to, když jsem ho nutila říkat mi má královno a on mi sahal na čelo, jestli nemám horečku.
Vzpomínku na to, jak mě potřeboval ještě naposledy u sebe. Vzpomínku na to, jak mě každou noc držel a nepouštěl. Jak mě hladil, jak mi dával ze spaní pusu na čelo, na tvář a do vlasů. Jak mě hladil po vlasech, a jak si mě k sobě pevně přitáhl a hřál mě.
Mažu úplně všechny vzpomínky, které v hlavě ještě mám.
Mažu jeho hlas ze své hlavy, své touhy po něm, mažu to scházení mi.
Mažu každé jeho zastání se mě, každý jeho chtíč, mažu všechno.
Mažu jaro, mažu podzim, mažu zimu.
***
Napsala jsem tisíce řádků, abych ho z hlavy vypsala, ale tyhle řádky jsou ty poslední. Pouštím ho. Dávám mu sbohem. Dávám mu sbohem stejně tak, jako on ho dal mě.
Je to konec. Konec jednoho kluka, kterého jsem milovala. Konec něčeho, díky čemu jsem byla neskutečně šťastná. Všechno jsem ze své hlavy a srdce odstranila, a už jen doufám, že jemu ta vzpomínka zbyde. Vzpomínka na holku, která ho milovala, jako nikdy nikoho. Vzpomínka na holku, kterou nedokázal milovat, i přesto, že mu dala ze sebe úplně všechno. Dala se mu celá, víc už neměla co.
Je to konec. Je to poslední sbohem.
