Sedí zadýchaně na kopci, na který právě vyběhla. Vnímá jen svůj zrychlený dech, který se pomalu uklidňuje. Vnímá výhled, který ji uchvacuje.
Usmívá se, ale je doopravdy šťastná? Na každou otázku jak se má odpovídá, že dobře a usmívá se u toho jak nejlépe to umí. Ale je to pravda?
Nálada ji skáče každou minutu jiná. Ale to, že se ji život bortí jako domeček z karet se nemění. Její život zachvátil dominový efekt.
Je šťastná, ale všechno kolem ni se bortí.
Rodina, která má být záchytným bodem není, neexistuje. Zrada nejlepší kamarádky na ztrátu rodiny navazuje na celý rozpad jejího života, tak jak ho zná. Zdraví je další kostička domina padající na zem. Domino s názvem LÁSKA nespadlo, ale vytratilo se z té řady jako pára nad hrncem.
Je šťastná, ale tím povrchním způsobem. Je šťastná, že venku svítí slunce. Je šťastná, že někoho pobavila, je šťastná, že vyběhla tento kopec, je šťastná, že přežila další den.
Přemýšlí jak zvládne zase přijít domu, kde uslyší svého syna ptát se ji: ,,Kdy pro mě přijede tatínek?" a ona zase bude muset odpovědět: ,,Nevím.". Bude zase muset potlačit slzy, být silná, aby byla správným příkladem synovi, kterému chybí táta.
Pípne ji zpráva, druhá, třetí. Píšou ji lidi, kteří ji vlastně ani doopravdy neznají. Píšou ji, že je skvělá. Odpovídá tak, jak ji je zvykem - nijak. Měla by se nad zprávami usmívat, ale tuší ty lidi na druhé straně jak moc se právě cítí zničeně a sama? Jak moc ji chybí záchytný bod o který by se opřela, jak moc je těžké zvládat každodennost sama?
Jak snadné je se schovávat za šťastnou tvář? Jak snadné je po zradě nejlepší kamarádku jen ignorovat, jak snadné je předstírat, že žádnou rodinu nemá? Jak snadné je to víno neotevřít, protože to bývá začátek ještě větší zkázy v hlavě?
Stoupá si, že už poběží domu. Ale co ji tam čeká? Smutnící dítě po tatínkovi, pár zpráv o tom jak je skvělá a flaška vína, kterou nesmí otevřít.
Sleduje výhled před sebou. Město, ve kterém vyrostla a žila celý život. Není na čase se sebrat a od všeho utéct? Vybrat náhodné místo na mapě a utéct? Začít nový život a doufat, že se to zlepší někde jinde?
,,Ne!", řekne sama sobě. Ona neutíká před problémy, vždy vše ustála. Musí sebrat všechnu sílu a poradit si i bez záchytného bodu. Musí se naučit utírat si své slzy sama.
Zhluboka se nadechne, že od teď to bude zvládat lépe.
Běží zpět, ale každým krokem cítí, že to možná nezvládne. Nezvládne se vrátit do svého života zpět, protože to už není život jaký znala. Je to parodie na štěstí, i přesto, že se usmívá. I přesto, že nikdo z lidí, kteří ji znají celý život nepoznají, že už nemůže. Že se ji celý život bortí jako domeček z karet, že nemá komu důvěřovat, nemůže to nikomu říct.
Možná, kdyby se před lidmi neuzavírala, bylo by to snazší a nebo by to bylo ještě horší. Nikoho nezajímají problémy druhých, samy mají ty své.
Doběhne domu, dá pusu synovi, vysvětlí mu s úsměvem kdy dorazí tatínek, jde do sprchy, lehne si do postele.
Lehne si a doufá, že se probudí a tohle vše se neděje. Že její rodina je celá, že její nejlepší kamarádka je menší mrcha, že má lásku, která ji dá pusu na dobrou noc a celou noc ji bude objímat.
,,Zítřek bude lepší. Určitě.", říká si každý večer před usnutím. A každý den je horší a horší. Ironie života.
