Ztrácí se, vzdaluje a on si toho vůbec nevšímá. Nevnímá a necítí jak málo z ní už má.
Možná to jen nechce cítit, nebo ji už skoro doopravdy necítí, jak moc vzdálená teď je.
A možná jeho nevšímavost je důvodem, proč se začala ztrácet a bloudit. Možná jeho zahleděnost jiným směrem mu způsobila slepotu, díky které nevidí, že už tady skoro není.
Láska nedokáže být těžítkem, který ji tady udrží. Ale jen díky lásce se ještě nerozplynula úplně.
Možná si všimne, že je pryč až když z jeho polštáře vyprchá i poslední kousek její vůně. Možná si toho všimne až když za větou bude tečka. Jedna velká tečka, ukončující poslední větu, kterou z jejich úst kdy uslyší. Možná si toho všimne až když vyprchá i poslední kapka jejího vína. Možná si toho všimne až když si nebude moct vzpomenout na její dotyk, její hlas a na to, jak vypadala.
Možná si toho ale nevšimne nikdy. Možná mu zmizí tak pomalu a postupně, že zapomene, že tady vůbec někdy byla.
A ona bude zmizelá a v zapomění, protože ji nechal rozplynout se. Protože ji nechal odejít a ani si toho nevšiml.
Každou větou, kterou mu nemohla říct, byla více němá.
Každým dotykem, který nemohla věnovat jemu, byla více bez chtíče.
Každým pohledem, který nemohla věnovat jemu, přicházela o zrak.
,,Obejmeš mě?", ptá se, ale ne jeho.
,,Vyslechneš mě?", ptá se, ale opět ne jeho.
,,Budeš tady pro mě?", ptá se někoho jiného.
Takhle vypadalo scházení po osobě, kterou přitom měla. On ale přestával vidět ji.
Takhle vypadala samota.
A proto se možná nakonec rozplyne úplně a bude tady sám, bez ní. A ona bez něj.
