***
Rok. Rok ho už neviděla, jenže i po roce má pocit, že ji strašně moc schází.
Bude se vdávat, ale i tak má pocit, že potřebuje něco úplně jiného.
,,Ahoj.", píše mu. Nikdy od rozchodu mu nenapsala první, i přesto, že to chtěla kolikrát udělat.
,,Ahoj?", asi sám nerozumí tomu co po takové době chce.
,,Máš teď někoho?", ptá se ho dost drze hned. Žádné jak se máš, žádné co děláš.
,,Možná.", odpoví tak jak mu je podobné.
Nenávidí ten pocit, že někoho má. Ona sama někoho má, ona sama se bude vdávat. Ale i přesto po roce nesnáší ten pocit, že má rád jinou holku.
,,Nechceš se vidět?", trvá dlouho než tu otázku odešle. Jenže ta touha vidět ho je silnější. Určitě ji odmítne. Možná by snad raději měl.
,,Přijeď.", neváhá ani chvíli.
Usměje se do telefonu. Rok. Rok uplynul a jejich komunikace je stejná jako předtím. Žádné dlouhé a vahavé otázky.
***
Cestou autem k němu neustále přemýšlí jestli je to dobrý nápad. Vidět ho bude jako kdyby si dal alkoholik po roce abstinence panáka. Jako když si feťák po roce abstinence zase šlehne.
Ví jak strašně moc špatný nápad to je. Jenže ona to potřebuje udělat. Potřebuje ho vidět, popovídat si.
Když po roce vidí ty jeho modré oči, znovu cítí to samé co před lety, i to co před rokem. Tenhle pocit se nedá s ničím srovnat.
Je nervózní, neví co mu vlastně říct. Neví jak začít. Neví jak mu vysvětlit proč mu zase napsala. Proč se chce vidět. Když se nadechne, že něco řekne, on se jen usměje a dá ji pusu. Je to jeho ,,Já vím.". On tomu rozumí. Vždy ji rozuměl. Chápe, že ji chyběl.
Jeho polibek je impuls k tomu, aby se uvolnila a udělala to co chtěla udělat hned jak ho viděla. To, co chtěla dělat vlastně po celý rok co ho neviděla. Objala ho. Tak silně, jak ještě nikdy nikoho neobjala.
On si ji k sobě hned přitiskl a začal líbat.
Ona ví, že je tohle celé špatně. Ona nechce být nevěrná klukovi, se kterým plánuje svatbu. Jenže její srdce vždy patřilo někomu jinému, jen klukovi který ji právě líbá a svléká. On je jediný člověk na světě, kterému kdy doopravdy patřila. Ale také to byl jediný člověk, který ji nechtěl vlastnit.
Drží její tvář v dlaních, odhrnuje ji vlasy z obličeje a cítí jako kdyby mu chyběla také. Je to tak strašně moc silné, až se ji chce brečet.
Ten sex je plný lásky, plný scházení si. Nebylo to o sexu, bylo to o tom, že ji strašně moc chyběl. A jinak než takhle to vyjádřit nedokázala.
Když skončili, věděla, že by měla hned odejít pryč. Ale tak strašně moc se ji nechce.
,,Měla bych jít.", řekne.
,,Asi.", odpoví a ona by chtěla, aby nechtěl aby odcházela. I když ví, že už tohle bylo moc.
Zvedne se a začne sbírat své oblečení ze země.
,,Lůlo?", osloví ji tak, jak ji nikdo rok neoslovil.
Podívá se na něj.
,,Zůstaň přes noc, prosím.", řekne to hodně zranitelně.
Mlčí a jde si k němu lehnout. Obejme ho a povídají si jako kdyby se nikdy nerozešli. Smějí se spolu. Drží ji u sebe, až skoro usínají.
Tohle je štěstí. Takhle to má vypadat. Takhle by se měla cítit každý den. Takhle by měla potřebovat svého kluka.
,,Neber si ho.", řekne do ticha během toho co si hraje s jejími vlasy.
Mlčí. Neví jak odpovědět. Chtěla by mu říct, aby ji dal důvod a nevezme si ho. Jeden jediný důvod a poslechla by jeho přání. Jenže ona ho zná. Ví jak to s ním, jeho myšlenkami a city je. Proto mlčí a na jeho přání nereaguje.
,,Proč jsi chtěl abych zůstala?", zeptá se ho místo odpovědi.
,,Protože...", chvíli zaváhá, ale nakonec to dořekne: ,,Protože tě miluju." a obejme ji ještě pevněji.
****
V tu chvíli se probudí a ji dochází, že se ji to celé jen zdálo. Byl to sen. Probudila se ještě v noci. Ten sen byl tak strašně moc živý, že to cítí jako kdyby to byla realita. Cítí jak strašně moc ho v tom snu potřebovala. Cítí jak strašně moc ji schází a cítí, že ho strašně moc potřebuje u sebe.
Jde celá rozhozená do koupelny, kde se zavře. Sedne si na vanu.
,,Do háje!", zakleje pro sebe.
Kdy tohle skončí? To i za rok bude potřebovat vidět kluka, který se s ní rozešel? Ten sen ji vyvedl z míry víc, než by měl.
,,Jsi v pohodě?", ťuká na koupelnu její přítel.
,,Ano.", odpovídá a snaží se znít v pořádku.
Jenže v pořádku není. Den předtím ji její přítel řekl, že mu patří. Ona na to jen kývla. Jenže ona mu nepatří.
Je s ním spokojená, ale kdykoli se ji cokoli stane, stejně by se nejraději svěřila modrým očím. Když leží vedle svého kluka, chce spát. Nepotřebuje ho objímat. Ona potřebuje modré oči.
On byl její světlo ve tmě. I když je na něj dost často sama v sobě naštvaná, byl její světlo ve tmě.
Než si jde zase lehnout, tak strašně moc si přála, aby to byla pravda. Aby ji miloval. Aby byl vedle ní. Aby pro něj byla tím čím je pro ni on. Aby to mezi nimi vnímal stejně jako ona. Aby to bylo víc. Aby oni byli víc, i když už nejsou nic. Aby mu chyběla alespoň z půlky jako on ji.
