Stojím uprostřed silnice po které už dlouho nikdo nejezdí. Je tu ticho, slyším jen sníh dopadající na zem. Stmívá se a začínám mít strach.
Jsem tady sama. Sama v srdci. Sama v duši. Sama všude.
Blíží se kalamita. Taková ta, která mou bolest možná vezme s sebou.
Tohle počasí mi připomíná každý hezký okamžik v mém životě. Vše hezké se odehrálo ve sněhu.
Tahle zima mi připomíná každý jeho dotyk, každý jeho polibek, každý jeho úsměv. Tahle jeho zima, ten jeho chlad v srdci mi připomíná každé jeho bezvýznamné vyznání.
Cítím, jak mi z jeho chladné dlaně mrznou prsty a připravuje mě o psaní.
Cítím, jak mi z jeho chladného polibku přimrzá jazyk a jsem němá.
Cítím jak mi z jeho chladného pohlazení zamrzají city.
Mlha se zvedá, vítr sílí a já se nemohu dočkat, až každý kousek ze mě odnese. Až odnese i ten poslední kousek jeho ledu. Ledu, který jsem přitom tolik milovala.
,,Nikdy neodejdu.", slyším za sebou zdáli. Usměji se, ale neotáčím se, protože se mi to jen zdá. Je to jen další zmrzlý sen uvnitř mě.
Najednou cítím, jak mě něco pálí. Dotyk. Jeho dotyk.
Nezdálo se mi to. On tady stojí. Narušil mou ledovou samotu svým žárem. Kde se v něm vzal?
Sleduji jeho ledově modré oči a on sleduje ty mé.
Dotkne se rty mých úst, jejich dotyk zase pálí. Můj jazyk rozmrzá a já mohu konečně promluvit.
Dotkne se rukou mé dlaně a všechny mé prsty ihned roztáli.
Pohladí mě a najednou zase cítím. Něco cítím. Všechno cítím.
Obejme mě, a mě je najednou hrozné horko. Jeho horko hrozně moc pálí.
,,Au!", vyvleču se z jeho objetí.
Spálila jsem se o něj.
,,Promiň.", a stále sleduje můj výraz v očích.
Nikdy neodejde. Vždy tady bude. Když budu hořet, zchladí mě. Ale vždy až moc. Až na led.
Když budu ledová, ohřeje mě. Ale vždy až moc. Spálí mě.
,,Budeš muset odejít.", slyším se jak říkám nakonec až moc nahlas.
Vítr stále sílí a mě je už zase chladno.
,,Nenechám tě samotnou.", natahuje svou dlaň k té mé. Nedotkne se mě, aby mě zase nespálil.
Dotknu se ho já. Pálí to. Tak hrozně moc to pálí, ale já ho nepouštím.
Nepouštím ho, a bolestí mi tečou slzy.
Proč jeho to nebolí? Proč tu bolest cítím jen já?
Stojíme tu spolu - já slzy v očích, on se svými ledovými oči a dotykem co pálí.
Kalamita už dorazila. Neodnesla ani mou bolest, ani nenaplnila mou prázdnou duši.
Tahle kalamita nebyla tou, kterou měla být.
Ta pravá kalamita teprve přijde. A až přijde, vezme s sebou jeho a s ním i celé mé srdce.
Navždy.
