Stojím v plné místnosti lidí, kteří se mě ptají jak se mám. Ptají se co se děje a jestli jsem v pořádku. Mezi tím davem lidí hledám očima jen jednoho. Hledám tam toho, který tam není. A možná nikdy ani nebyl.
Najednou mi přijde celá místnost spíš jako vězení, ze kterého nemohu ven. Nemohu se dostat ven, nadechnout se a zakřičet jak mi vlastně je.
Já vlastně křičím, ale nikdo mě neslyší. Nikdo nerozumí těm slovům, které ze sebe dostávám. Nikdo nerozumí mému: ,,Mám se fajn.", s úsměvem na tváři. Nikdo nechápe podtext mého tónu. Nikdo nevidí v mých očích tu hloubku se kterou to doopravdy říkám.
Přitom existoval jeden, který ve mě četl jen z písmen. Který ve mě uměl číst z výrazu, slov, mimiky.
Vedle něho jsem byla jak otevřená kniha napsaná jazykem, kterému rozuměl jen on. Kniha se nezavřela, jen její čtenář odešel.
A já se přemáhám zvládnout to s úsměvem na tváři, i když se nechci smát. Ne proto, že odešel. Ale protože se mi bortí můj vnitřní svět a potřebuji nebýt na to sama.
Pokaždé když se ve mě zbortí další budova, potřebuji to říct jen jednomu. Jednomu, který v téhle místnosti chybí a proto mě nikdo neslyší křičet, i když mlčím.
Jednou se ve mě mlčky zbortí celý svět a vyhasnu. Zhasnu jako svíčka, které došel kyslík.
Je to jako nést zatraceně těžký kufr, který když nesou dva, jeho váha se rozprostře a už bude unesitelný. Ale já ho nesu sama.
Nemusela bych ho nést sama. Je tu tolik lidí, kteří mi nabízí pomoc, ale já s díkem odmítám. Odmítám, protože oni by mi nerozuměli. Nechápali by co znamená, když mluvím rychle a hodně. Nechápali by mou bezcitnost, nechápali by mou odtažitost, mou rychlou změnu nálad, nechápali by mě.
Chápou mě jen ve chvíli, kdy si s nimi ťukám plnou sklenicí alkoholu s úsměvem na rtech. Chápou mě jen ve chvíli, kdy s nimi otevřeně mluvím o sexu a tím zakrývám mou uzavřenost. Chápou mě jen ve chvíli, kdy si vezmu velký výtřih, abych zakryla jak moc nesnáším své tělo. Myslí si, že mě chápou, ale ve skutečnosti ani trochu.
Nejsem ta bezcitná, sebevědomá, arogantní holka, které je každý jedno.
Jen málo lidí mě poznalo jinak. Jen před nimi jsem mohla vypustit a být taková, jaká jsem doopravdy. A jen jednomu jsem dovolila přiblížit se mi víc, než komukoli jinému. Tak moc blízko, až viděl jaká jsem. Doopravdy. Viděl mě nahou, i když jsem oblečená byla.
