Dívka, která je vězněna ve věži češe své dlouhé vlasy. Dívá se z okna na svět tam kolem. Kolik z těch lidí tam venku jsou také vězněni ve svém osobním vězení?
Vzpomene si na noc, kdy ji ještě objímal. Vzpomene si na noc, kdy si ji k sobě pevně přitiskl a usnul. Pousměje se nad tou vzpomínkou.
,,Na co myslíš?", vyvede ji z jejich vzpomínek její věznitel.
Dívce zmizí úsměv z tváře, protože ji svými slovy přivedl zpět do reality. Dál pokračuje v česání svých vlasů a neodpovídá.
Její věznitel přichází k ní, bere ji jemně hřeben z ruky a začne její vlasy česat. Tak jak to vždy dělával. Oba mlčí. Je to ticho bezmoci. Její bezmoci. A vůně jeho vítězství.
Dívka zavírá oči a představuje si, že zase leží u něj v posteli, v ruce skleničku, nohy natažené přes ty jeho. Směje se s ním, on ji hladí po stehně, ona jeho po ruce. Zase se v myšlenkách vrátila k němu a do chvíle, kdy ji bylo hrozně moc dobře. Usmívá se na ni, oslovuje ji Lůlo, má ji rád.
,,Au!", vyjekla dívka s dlouhými vlasy. Zadrhl se hřeben o vlasy a to ji zase vrací zpět do reality.
Do reality, kterou nenávidí. K člověku, kterého nenávidí.
,,Promiň.", omlouvá se její věznitel.
Není to typický věznitel. On ji miluje. Dívá se na ni jako kdyby byla to nejlepší co kdy v životě vlastnil. Nebyl na ni zlý, chtěl ji dát vše na světě.
Jenže ona toužila jen po jedné věci a tu jedinou věc ji nemohl dát.
Pokračuje dál v česání. Ona opět zavírá oči, aby pro ni byla ta realita snesitelnější.
Vzpomíná si na to, jak ji chytil za ruku a vedl tmou. Jak si kvůli ní rozmlátil telefon, jak se spolu dívali na film u kterého raději usnul. Vzpomíná si na to jak se dotkl letmo jejího zadku, když kolem ni procházel a tím ji zdravil. Zase se ocitla ve večeru kdy se poprvé po letech políbili. Zase se na chvíli ocitla u jejich chatu, ve kterém ji psal, že by ji chtěl představit svým kamarádům. Zase je u něj v posteli, kde se ji svěřil hned první večer s věcmi, za které se styděl. Zase se ocitla u vody a jejich prvního polibku. Zase vedle ní sedí na lavičce a vyčítá ji, že má kluka. Zase jsou spolu na jejich prvním rande. Zase od něj odjíždí autobusem se slepenými vlasy. Zase se ocitá ve chvíli, kdy ji koupil poprvé bonbóny Marschmallows. Zase si ji vysazuje na kapotu auta, zase ji odhrnuje vlasy z krku, zase se na ní dívá a říká ji, že ji má rád, že mu chybí. Zase mu kreslí po ruce, polévá ho vínem, zase po sobě prskají brčkem Jägera. Zase slyší jeho miluju tě. Zase ji šel pro ibalgin, zase ji zachraňuje, zase má o ni starost. Zase ji prosí, aby ho nechala spát, zase z něj tahá drby, zase ho otravuje svým vyprávěním. Zase ji přirovnává ke svému hrníčku, zase ji tahá za vlasy, zase ji dává pusu na čelo. Zase mu krade trička, zase ji svléká, zase ji dlaní tiší, zase je celý poškrábaný.
Zase ji škrábe ráno namrzlé přední sklo, zase ji dělá čaj s medem, zase ji krade peřinu. Zase zavírá okno, zase se ji vysmívá za kapičky do nosu, zase kroutí hlavou nad jejími svíčkami. Zase ji svazuje ruce, zase ji hází sníh za výstřih, zase se jí omlouvá.
Zase se potkávájí, on se na ní dívá a ona uhýbá pohledem. Zase jeho snažení se ji nenapsat a zase jeho porušování. Zase ji kape kapičky do očí, zase se ji směje za rozcuchané vlasy, zase ji plácá přes zadek.
Zase mu do očí stříká svůj parfém, zase mu upírá teplo, zase mu nadává.
Zase jejich vztah přirovnává ke hře a levelům, ona zase chce, aby ji říkal má královno, zase dává svou dlaň na její čelo. Zase se spolu smějí.
Zase ji svléká kalhotky, zase ji prosí, aby se nestyděla. Zase se na ní culí a ona na něj. Zase mu masíruje záda, zase ji kouše do výstřihu, zase ji provokuje. Zase ji pokládá na břicho, pomalu svléká a něžnými polibky sjíždí po jejích zádech, zase do něj dloube, zase ho hladí.
Zase na něm sedí a slízává mu z hrudi a břicha alkohol. Zase ho polila vařícím medem.
,,Hotovo.", pronese věznitel a vyruší ji z její alternativní reality.
Pokládá hřeben na stolek a dívka si prsty projede své dlouhé vlasy. Jsou dokonale učesané, jemné a ještě delší, než byli předtím.
Měl by to být dokonalý okamžik. Stejně dokonalý jako její učesané vlasy. Ale není. Je to celé špatně. Ona je vězněna ve věži s jedním oknem. Oknem, ze kterého se dívá zasněně do světa ve kterém už nežije.
,,Co by jsi si přála?", zeptá se mile její věznitel.
Podívá se na svého věznitele a doufá, že uslyší šepot jejích očí, které šeptají: ,,Svobodu.".
Neslyší. Stále ji sleduje a čeká na její odpověď.
,,Tužku a papír.", nakonec její ústa vysloví.
Kývne a odchází.
Potřebuje tužku a papír, aby si mohla svou alternativní realitu zapsat. Zapsat a nikdy nezapomenout. Protože to je to jediné kde žije - v jejich vzpomínkách. Ve vzpomínkách na pocity, díky kterým ji bylo tak strašně moc hezky.
,,Kdo mě zachrání?", ptá se sama pro sebe. Nikdo ji neslyší.
