Stojím naproti zrcadlu a sleduju svůj odraz v něm.
Můj obraz šedne, barvy se ztrácí. Moje duše šedne, city se ztrácí.
Sleduju svůj obraz a postupně se všechno vytrácí.
Bylo mi 14 let, jedla jsem denně jedno jablko. A po každém kousnutí jsem věděla, že to je moc. Cítila jsem, že i tak nezhubnu. Jenže na cvičení jsem neměla energii. Chyběla mi, protože jsem jedla jen jedno jablko denně.
Kdykoli jsem si šla pro to moje jedno jablko, vždy jsem z jejích úst slyšela: ,,Nežer pořád!". Začala jsem zvažovat, jestli bych neměla přestat jíst úplně. Ale já jídlo měla ráda, chybělo mi. Neměla jsem poruchu příjmu potravy, ale měla jsem jí. Ona mi už od dob co jsem si schopna pamatovat říkala, že jsem tlustá. Nebyla jsem nikdy úplně vyhublá, ale proč mi to jedinná osoba, která by mi měla říkat opak říkala?
Pak tu byl ještě on. Kdykoli si všiml, že se prohlížím v zrcadle s nešťastným výrazem, řekl mi, že mi to sluší. On nebyl jako ona. On mě vždy viděl úplně jinýma očima, jak ona.
Nebyla jsem tlustá, ale já se viděla jen jejíma očima. Moc vysoká, moc tlustá, moc hloupá, moc neschopná, moc zmalovaná, moc nesamostatná.
Byla jsem průměrná, ale její oči mě viděli podprůměrnou. Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem každou její výtku. Kdykoli jsem přišla domu, bylo mi špatně z toho co jsem zase udělala špatně. Naučila jsem se s tím žít, ale špatně mi bylo stejně.
Bránila jsem se, nenechala jsem se. Byla jsem na ni také zlá, nikdy jsem ji neukázala svou zranitelnost. Ona mě naučila chovat se jako mrcha kdykoli jsem v sobě cítila sebemenší kousek zranitelnosti. Naučila mě útočit ještě dříve, než mi někdo vůbec byl schopen ublížit. Nepouštěla jsem si lidi k tělu. Nikdy. Ani s kamarády jsem neměla hluboké vztahy, protože jsem jim nikdy nebyla schopna plně důvěřovat. A ze všeho viním ji.
,,Nikdy tě nikdo nebude schopen mít rád, podívej se na sebe.", říkávala mi dost často.
Měla pravdu. Nikdy nikdo mě nebude mít rád, protože k sobě nikdy nikoho nepustím blíž, než mi je příjemné.
,,Jsem k ničemu, ošklivá, tlustá, hloupá, neschopná. Já vím.", byla moje obvyklá odpověď. Neříkala jsem to do prázdna, opravdu jsem o tom byla přesvědčená.
***
Měla jsem hodně kamarádů, ale žádný neměl možnost znát MĚ. Všichni znali jen tu holku, kterou jsem chtěla být.
Jen jeden kamarád se dostal až tak daleko, že se dotkl mého pravého já a ukázal mi, že to co já považuji za špatné je to, co se mu na mě líbí nejvíce. A že mé pravé já je lepší jak to předstírané.
Naše přátelství bylo tajné. Každý jsme byli z jiných světů a nikdo by nevěřil tomu, že po škole spolu trávíme tolik času. Ve škole jsme byli jen spolužáci, kteří se ani nepozdraví. Po škole jsme byli nejlepší přátele. On chápal mě, já chápala jeho. Všichni viděli kluka, který má problémy a bere drogy. Nikdo se neptal proč. Já viděla kluka, který má důvod se takhle chovat. Viděla jsem kluka, který má city a je neskutečně hodný. Není to jen ten feťák, co ve škole propadá. Byl víc než jen tahle nálepka.
On mě naučil vidět se jinýma očima, než mě viděla ona. On mě naučil udělat ze svých nedostatků přednosti.
,,Máš pocit, že máš velký zadek? Udělej z toho přednost. Začni nosit hodně uplé kalhoty kolem zadku a udělej z toho přednost.", říkal mi.
,,Nemáš ráda, že jsi vysoká? Vem si podpatky, silonky a udělej si ze svých nohou přednost.", říkal mi.
,,Nemáš ráda své velké oči? Zvýrazni si je. Ať každý vidí jak světlé a výrazné je máš.", říkal mi.
,,Nemáš se ráda? Proč? Vždy se najde někdo, kdo tě bude jednou milovat takovou jaká jsi.", říkal mi a znělo to jako klišé. Ale on měl pravdu. Ve všem co mi kdy řekl.
On se do mě zamiloval. Poprvé jsem někomu ukázala své pravé já a ten člověk mě byl schopen milovat. Upřímně milovat. Miloval mě několik let a takovou láskou, kterou jsem předtím od nikoho necítila. Měla jsem ho moc ráda, ale nemilovala jsem ho. Chtěla jsem někoho milovat tak, jako on miloval mě.
Byl to můj nejlepší kamarád, který fetoval. Byl to pak i kluk, se kterým jsem chodila a kluk, který kvůli mě neustále dokolečka přestával s drogami a měl samé recidivy.
On pro mě nebyl jen ta nálepka, on byl pro mě člověk, který mě zformoval tím správným způsobem. On mě naučil trochu si věřit. Díky němu se můj odraz v zrcadle postupně změnil, až jsem viděla sebe. SEBE a ne tu holku, kterou viděla ona. Viděla jsem se jeho očima.
***
Byl první kdo mi do očí řekl, že jsem krásná a že jsem ta nejlepší holka, kterou zná. A já věděla, že to tak doopravdy vidí. Věřila jsem mu.
Nenaučil mě milovat někoho jiného, naučil mě mít ráda sama sebe. A díky tomu jsem byla schopna o pár let později otevřít srdce někomu jinému. Někomu, kdo překonal i jeho.
Pro někoho je jen jedna prázdná, bezvýznamná duše. Pro mě je ale dodnes člověk, díky kterému jsem se naučila mít se ráda takovou, jaká jsem. A to mu nikdy nezapomenu.
