Silnice, přes kterou dlouho neprojelo žádné auto. Noc. Ticho. Tma. Ticho, které ruší pouze sněhové vločky, které dopadají na chladnou zem.
Stojí na této zimní silnici, sleduje z dáli město a jeho světla. Ty světla, která ji připomínají, že se tmy bojí vlastně úplně každý. Mělo by ji to uklidnit, ale spíš ji to zneklidní.
,,Přestal ti rozumět.", šeptají vločky, které poletují kolem jejich dlouhých řas a jejich rudých rtů od červeného vína.
Ona to ví a přesně před tímto faktem utekla daleko za město doufajíc, že tomu faktu uteče. Jenže ten fakt byl rychlejší jak ona. Byl tady stále a nemohl zmizet stejně jako ty vločky, které hned na zemi roztály.
Byla silná a věděla, že nesmí plakat. Co by slzy spravily? Změnily by to? Ne. Věděla to a proto pohledem neuhýbala. Neuhýbala té studené realitě a nechala to chladno projít zkrs ní. Klidně a bez chtíčů.
Vzdala se. Odevzdala se tomu, stejně jako se odevzdala tenkrát těm citům které cítila.
Nebyla to prázdnota, sama to neuměla pojmenovat. Nebyla sama, přitom se teď cítí jako kdyby klidně mohla zemřít a nikdo by to nezjistil. Jako kdyby se měla ztratit, ale nikdo by ji nehledal. Jako kdyby byla Sluncem, ale lidé by se bez něho obešli.
Najednou ji objaly ty silné, horké ruce, ale chladno neodcházelo. Nemizelo. Hledala sníh uprostřed léta.
,,Kdybych nebyla, kdo by to zjistil?", zeptala se a jeho oči se začali divit.
,,Každý, komu na tobě záleží.", odpověděl neurčitě.
,,Přesně tak.", řekla už spíš jen sama pro sebe.
Komu na ni záleží? Na kom ve skutečnosti záleží ji?
,,Na kom záleží mě?", zeptala se horkých dlaní.
,,Když se musíš sama sebe ptát, tak ti nezáleží na nikom.", odpovědělo teplo.
,,Protože, já...", chtěla to vysvětlit, ale nastala mlha. Mlha vzpomínek.
,,Mlha.", zkonstatovalo teplo a odešlo.
Stejně jako by měla odejít ona. Zmizet. Nehledaná, zmizelá, ztracená. Na věky věků.
