Sedí na posteli, telefon v ruce a na srdci tíha. Svazující pocit scházení.
Je to jako kdyby to všechno dokázalo ukončit a rozvázat jen jedno obejmutí. Jeho obejmutí.
Přijde si jako holka na dietě, které je nabízen čtvereček čokolády. Byla by schopna udělat všechno i jen kvůli kousku čokolády, ale nebylo by lepší zahodit to kvůli čokoládě celé?
Jenže celá čokoláda není. Je jen jeden čtvereček. Po kterém by dostala zase chuť na čokoládu celou. Na to, co by nikdy nedostala.
S těžkým srdcem nakonec odmítá. Poprvé odmítá něco, co by chtěla víc než cokoli jiného.
Pokládá telefon na postel vedle sebe a hlavu do svých dlaní.
,,Promiň.", šeptá. Hlavně asi sama sobě. Omlouvá se sama sobě, protože připravila sama sebe o ty nejlepší narozeniny.
Tak strašně moc ji chybí. Tak strašně moc by ho chtěla pozvat k sobě domu a to je na tom to nejhorší. Nemůže, nejde to.
Ví, že kdyby ho viděla, nedokázala by se ovládnout a asi by ho svým nekonečným obejmutím udusila. Tak moc ji chybí. Tak moc ji schází.
Nikdy by ji nenapadlo, že je možné, aby někdo někomu tak moc scházel. Tak jak moc schází on ji.
Jak ji schází ho objímat, držet za ruku, nenechat ho spát. Jak moc ji chybí polévat mu postel alkoholem, jak moc ji chybí smát se s ním. Jak moc ji chybí drtit mu nos, jak moc ji chybí jak se ji díval do očí, odhrnoval vlasy z obličeje a dával ji pusu na čelo. Jak moc ji schází uspávat ho věcmi co ho nezajímají. Jak moc ji schází probouzet se s ním. Jak moc ji schází svěřovat se mu se vším. Jak moc ji chybí držet jeho tvář v dlaních a cítit pro něj typickou cigaretovou vůni, kterou zbožňovala.
Začalo to jako pouhý sex s ex, skončilo to jako neskutečné scházení po jeho obejmutí. Jako suché moře, jako slaný cukr, jako duha bez barev.
Má hlavu ve svých dlaních, ale raději by, aby vedle ni seděl on, řekl ji Lůlo a dal ji pusu do vlasů, tak jak to dělával.
,,Nejde to. Tohle přeci nemohu.", říká sama sobě, když ho chce nakonec zvát k sobě. Stále je v ni ten pocit, že by s ním chtěla sdílet všechno. Chtěla by mu ukázat jak teď bydlí, jak si zařídila dům, jak žije. Jenže on už není její kluk. On už není někdo, koho by to mohlo zajímat, ale i přesto všechno cítí, že slovo rozchod nezničilo to co mezi nimi bylo. Že slovo rozchod nepřestřihl to zvláštní pouto mezi nimi.
Byl ji brzdou, aby nenarazila. Byl jejím airbagam, když narazila. Byl ji navigací, když se ztrácela. Byl ji motorem, aby mohla jet dál.
Byl ji vším.
A teď je tím, kterého strašně moc chce vidět, ale zároveň nesmí. Protože ho chce jinak, než jak on chce ji. A proto musí přežít každý pocit scházení. Proto musí celý život hledat něco, co už našla a nebude nacházet dál.
,,Co je to, co k němu cítím?", přemýšlí.
Celé dny si namlouvá, že je to jen nějaká představa které se nedokáže zbavit.
Jenže tohle není iluze. Tohle je ta nejhorší verze lásky, která existuje.
Láska. To je to co cítí. Láska.
