,,Láska zemře, až když spadne poslední motýl a v břiše ji bude šimrat už jen nenávist."
***
***
Přijde ji zpráva od kluka, o kterém v tuhle chvíli netuší vůbec nic. Netuší jak moc změní její budoucnost. I tu vzdálenou. Zprávu přejíždí očima zběžně jako ty od ostatních. Je jeden z milion, nesoustředí na něj svou pozornost. Je jen jeden z davu, který ji nezajímá.
Když ho poprvé potkává, stále nemá tušení jak moc vzdálenou budoucnost tenhle kluk ovlivní. Stále je to jen kluk, jehož oči se ji vypálili do hlavy. Nic víc. Jen kluk, který je hezký a neznamená nic.
Kde jsou motýli v břiše? Nejsou. Nikdy tam nebyli. S nikým.
Když ho viděla po druhé, přiletěli. Je rozdíl mít motýly v břiše, a je rozdíl být zamilovaná. Tohle byli jen motýli v břiše, kteří se postupně měnili v černé můry, které ji obtěžovaly.
Už jste někdy tak strašně moc chtěli mít někoho rádi, a když to přišlo, tak jste strašně moc nechtěli, protože to bolelo? Bolelo mít rád. Bolelo to, že ji na něm záleželo.
Zmizel. A s ním i ty černé můry v břiše. Byla to bolestivá úleva. Byl to jeden velký oxymorón.
***
***
***
,,Nasaď mi zase na chvíli, do břicha motýly.", šeptá mu po letech.
Byla zraněná, potřebovala to. Chtěla to. Potřebovala uzdravit.
On ji ale jen vlasy rozcuchá a šeptá do ucha, že ne. Že tohle nechce.
Čím více ji cuchal vlasy, tím více motýlů přiletělo. Tentokrát se ale neměnili na černé můry jako tenkrát. Tentokrát jen postupně mizeli a odlétali pryč. Ne tím špatným způsobem, ale tím správným.
Když zmizí motýli, když zmizí to šimrání v břiše kdykoli se na ní podívá, je to krok. Ne zpět, ale krok vpřed.
Když odletí i poslední motýl a stále je to láska, je to ono. Když je to láska i po odletu motýlů, je to silné.
Když zmizí stydlivost, nejistota a iluze, které jsou spojeny s každým motýlem v břiše, zůstane buď nic a nebo všechno.
Ji zůstalo všechno. I po odletu motýlů ho milovala. Nebyla to ta prvotní zamilovanost, byla to najednou ta láska, která když skončí, bolí pak celý život.
Prvotní zamilovanost zmizela a objevilo se něco, co neznala. Láska. Taková ta, kterou nevídáváš ani v románech. Láska, na kterou se můžeš spolehnout, před kterou si nemusíš hrát na něco jiného, s kterou můžeš dělat cokoli. Se kterou je to těžké a snadné zároveň. Láska, kterou necítíš šimráním v břiše a necítíš ji denně, ale víš, že tam je.
Nasadit do břicha motýly dokáže každý. Je to snadné. Je to pobláznění z něčeho nového, je to o iluzích, které si vzájemně nastavujeme. Ale když motýli odletí, kolika lidem zůstane ten cit? Kolik lidí dokáže milovat druhého i po rozbití iluzí, i po tom co to dávno není něco nového?
Ona ho milovala i když věděla, že není perfektní. Ona ho milovala i když někdy byla už unavená, ona ho milovala i když motýli dávno odletěli. Milovala ho možná o to víc, protože bez stydlivosti, nejistoty a iluzí to byli jen oni dva. Oni dva, klid, a blízkost, kterou s motýli v břiše neucítíš.
Když se na něj podívá, necítí šimrání v břiše, ale cítí štěstí. Když ji obejme, nerozletí se jí už v břiše motýli, ale spokojenost. Když ji řekne, že ji má rád stačí ten úsměv, který se automaticky objeví na její tváři.
Tohle je láska. Láska bez iluzí, motýlů a černých můr.
