Žila jsem zavřená tolik let ve zlaté kleci. Ze začátku bylo příjemné to bezpečí, ta jistota. Měla jsem ráda být zavřená. Byla jsem tak spokojená.
Postupem času jsem se začala dívat skrz mříže častěji a častěji. Dívala jsem se na lidi kolem a jak volně žijí. Jak žijí se svými životními láskami a jak mohou volně lítat. Nejsou zavřený jako já.
Několikrát jsem se svému majiteli vzpouzela a chtěla pustit alespoň na chvíli ven.
,,Ne!", říkával mi. Moc dobře věděl, že kdybych ochutnala chuť svobody, i kdyby jen na chvíli, už bych nechtěla nic jiného. Nechtěla bych se už nikdy vrátit.
Sledovala jsem život přes mříže čím dál tím více smutněji. Toužila jsem utéct, toužila jsem být volná.
Jednou jsem utekla. Jednou se mi to podařilo a už jsem se nikdy nevrátila.
Ochutnala jsem jaký je být s někým koho miluju. Ochutnala jsem jaké je mít ten dotyk ráda. Ochutnala jsem svobodu, i když jsem svobodná nebyla. Přišla jsem si zachráněna. On mě měl zachránit.
Jenže majitel zlaté klece mě neustále hledal a neustále mě chtěl chytit zpět. Prosil, toužil, chtěl, potřeboval. Potřeboval mě mít u sebe. Zavřenou.
Milovala jsem svou svobodu. On mě ale nezachránil. Přivedl mě do situace, která mě k té kleci zase přibližovala. Bolelo mě to.
,,Já už nechci.", prosila jsem se slzami v očích.
Už nikdy nechci zažít být zavřená. Už nikdy se nechci dívat na svět přes mříže a toužit po lásce. Nechci.
Nikdo si nedovede představit jaké to je žít s někým, z jehož dotyku se vám chce plakat. Po každém sexu chtít jít hned spát, aby se vás už nikdy nedotkl. Když se necháte obejmout, jste ztuhlý, protože se jen přemáháte. Když vás chytne za ruku, nedokážete vnímat co říká, protože neustále přemýšlíte jak se vysmeknout. Každá pusa, každé pohlazení, každý dotyk je jako žiletka v kůži. Zarytá až do krve.
Nikdo, kdo to nezažil nepochopí jaký to je pocit.
Chtělo se mi křičet: ,,Už prosím ne.", ale musela jsem mlčet.
Toužila jsem mít někoho, s kým to takové nebude. S kým poznám co je láska. Jehož dotyky nebudou žiletka.
Potkala jsem ho, zažila to. Pochopila jsem, že svoboda je to co mi celý život chybělo. A teď mi ji zase chtějí vzít. Chtějí mě zase zavřít do klece.
Utíkám, snažím se utéct, ale mám strach. Strach, že jednou zakopnu a skončím zase s dotykem co bolí. Zakopnu, a skončím zase v kleci. A tentokrát už bez naděje záchrany.
Bez nikoho, kdo by mě zachránil.
Bojím se.
Mám strach.
