Jaro II.
Je to tady. Jaro. I letos oblékám běžecké boty a nadechuji se ještě chladného vzduchu.
Letos ale neběžím přes zelenou trávu. Běžím bahnem. Nic se neprobouzí k životu, jako roky předtím. Stromy nekvetou, tráva je bledá, sluníčko nepálí. A mé srdce? Necítím ho.
Mé srdce není obalené ledem jako loni, mé srdce jen už není. Vzala mi ho zima. Ukradla mi ho, a já už nemusím čekat na první sluneční paprsky, aby mé srdce zbavili ledu. Sluneční paprsky stejně nepřijdou, už nikdy mě nebudou pálit a musím si zvyknout na jara bez nich.
Už je stejně nepotřebuji, protože nemám své srdce u sebe. Ztratilo se v chladné zimě.
,,Ach, ty bezcitná zimo! Vrať mi ho!", šeptala jsem, ale neslyšela mě. I kdyby mě slyšela, nikdy by mi ho nevrátila. Mé srdce si ukradla pro sebe, bez možnosti navrácení.
,,Tak si ho nech!", křičím.
Bez srdce nemohu cítit tu ránu, kterou jsem si na srdci přivodila. Vlastně je mi bez mého srdce lépe. Ta chladná zima měla všechna práva vzít mi ho, protože vždy patřilo jen jí. Nebyla to krádež, jen si vzala co ji dávno patřilo.
Nevím co s mým zraněným srdcem bude dělat, protože bez slunečních paprsků stejně nikdy neroztaje. Možná ji stačí jen ho vlastnit. Mít ho a to je vše. Mít mé srdce u sebe, hlídat ho, aby si ho nemohl vzít někdo jiný.
Minulé jaro nebylo tím, které jsem chtěla. Letos je to mnohem horší. Letos jsem ztratila své srdce.
,,Kde jsou mé paprsky?"
,,Kde schovává zima mé srdce?"
,,Kde je moje vytoužené jaro, které mé srdce zbaví ledu?"
,,Proč ani tohle jaro nebylo tím, kterým mělo být?", ptám se.
Odpověď mi ptáci už nezazpívají, protože i oni v zimě zemřeli a nedočkali se jara.
Jara, které není jarem. Jara, které už navždy bude chladné - bez květin, bez slunce a se spoustou bahna.
