Sama v duši.
Cítím se jako osamocený útes uprostřed oceánu. Nikde nikdo, jen já. Já a silné vlny, které do mě narážejí a já jim odolávám, ačkoli mě formují a postupně zdolávají.
Jako útes, který má neskutečný strach z vody a hloubky, která se rozprostírá všude kolem něj.
Nejsem úplně sama. Nad hlavou mi svítí miliony hvězd. Ale i ony nejsou takové jaké se zdají. Jsou to pouze vesmírná tělesa, která už dávno vyhasla. Už neexistují. A i přesto jsou jediné na které se upírá můj zrak a všechny naděje. Na něco, co už dávno není. Neexistuje.
Kdyby se všechny ty vlny zklidnily, možná by byl slyšet nářek útesu.
,,Pomoc, prosím!", šeptal by nesměle. Ale nikdo ho neslyší, protože je tak moc tichý, že ho dunící vlny překřičí.
Jak ukončit tohle trápení útesu? Utopit ho? Stačil by příliv, aby už neexistoval. Nebo mu dát více, než jen hvězdy? Jenže tohle nekonečné trápení vlastně ani doopravdy neexistuje.
Útes není sám. Ale v jeho kamenné duši je tak moc osamocen, že i hlučné vlny občas zaslechnou jeho nářek.
Jednou bude tak moc sám, že silou vůle donutí vlny, aby ho rozdrtily. Rozdrtily a on navždy zmizel z povrchu zemského. Zmizel v hlubinách oceánu a už nic neucítí. Nikdy nic. Ani tu samotu a nekonečný smutek.
