Vzácná krev ✓

IV. Odhalení

Budík mi dnes nezvonil. Vstala jsem a cítila se jinak. Něco bylo jinak. Přišlo mi, že jsem......lepší? Co to se mnou je?

Sedla jsem si a protáhla se.

"Brý ráno." ozval se někdo.

"Ahoj." Pronesla jsem líbezně se špetkou flirtu.

Josh se usmál a řekl: "Začínáš se projevovat." Čímž mě zarazil. Vykulila jsem na něj oči.

Vstal a šel si sednout ke mně. Posadil se a přejel svými prsty po mé ruce. Projel mi příjemný mráz po zádech. Jeho dotyk byl tak krásně jemný. Až to skoro lechtalo.

"Musím ti něco povědět." pronesl vážně.

"A co?" zajímala jsem se. Co by mi tak mohl říct? Pak jsem si vzpomněla na včerejšek.

"Ta rána!" zvýšila jsem hlas a nadzvedla si část trička. Rychle jsem ze sebe strhala zakrvácené obvazy a podívala se na pokožku. Byla tam větší jizva. Vypadala strašně. Vedla mi téměř vodorovně na levém boku. Já toho chlapíčka asi zabiju znova.

Josh si všiml mého výrazu ve tváři a začal mě uklidňovat. "Parv, uklidni se. Za jednu noc se to vyléčilo. Do zítřka tam nic mít nebudeš." Jeho klidný hlas zněl tak povědomě. Nadechla jsem se a vydechla.

"Vypadá to strašně." zasmutněla jsem.

Sladce se na mě usmál. "Teď bys to řešit neměla. Dnes na to určitě zapomeneš a zítra už tam nic nebude." Trochu jeho uklidňování zabíralo. Ač to je nemožné, věřila jsem mu.

"Ale teď ti musím říct dost důležitou věc. Musíš mi věřit."

Podívala jsem se na něj. Jeho výraz v obličeji byl vážný. Kývla jsem.

Lehce se nadechl a spustil. "Pamatuješ si včerejšek? Jak si nechápala, jak si to udělala? Jak si bojovala?"

Znovu jsem kývla.

"To vše patří k tvému ... daru. Jsi vyjímečná jako třeba já. Jsme takoví nadlidé. Patříš k prastaré rase Hark, lajdsky řečeno Jaguárodlak. Tito tvorové mají různé schopnosti. Jsme hbitější, rychlejší, silnější. Ale taky se to projevuje chováním. Občas si rádi zaflirtujeme a často se chováme lhostejně k ostatním. Taky je tu tohle."

Josh zvedl ruku. Místo nehtů mu bleskově narostly drápy!! Byly černé, silné i dlouhé. Měřily určitě okolo 3 cm. Zkusila jsem to taky.

Až když jsem na to myslela urputně, tak se to povedlo. Ty mé byly o něco štíhlejší, ale delší. Asi o 1 cm.

"Skvěle." Začal se usmívat Josh. Vypadal jako velmi spokojený učitel.

"Přejdeme tedy dál. Harkové existují 2 druhy. Jeden je normální, obyčejný Hark ale ten další je tzv. Hark V. Tito nadlidi se dokážou v jaguára i měnit. Měnit svoji podobu. Je to vzácné. Má matka - taky Hark - si myslí, že jsi to ty."

Chytala jsem každé slovo a v hlavě si je přebírala.

"Hark V je to proto, že každý normální člověk - i Hark - má 2 geny, a to X a Y. Avšak Hark V má logicky 1 gen navíc. A to gen V. Je to typický jaguáří gen, který zdědili i takoví jako ty."

"Takže já jsem vlastně jaguár v lidské podobě?" udivila jsem se a spekulovala.

" Jo. Něco takovýho."

"Áha." kývla jsem.

" V Kalifornii se má zdržovat i 1 smečka, kterou se snažím najít. Ale moc mi to nejde." Josh mě nepřestával udivovat.

" A co ti chlapy včera? Taky Harci?" vzpomněla jsem si.

" Ne, to ne. To byly Lovci Harků. Loví nás už odedávna. Snaží se nás vymýtit. Kdysi totiž vztah lidí a Harků rapidně obrátil směr, nikdo neví proč, a lidé nás začali lovit. Bohužel Hark může mít potomky pouze s Harkem a jelikož je nás málo tak naše populace klesá. A navíc ještě ti lovci a život na útěku." Zasmutněl Josh. Bylo mi ho líto. Vlastně litovala jsem se i já.

Když v tom mě něco napadlo. "Jak se Hark narodí? To znamená, že mí rodiče byli Harci?"

"Ano. Museli být. Jinak to ani nejde. Předpokládám, že byli uloveni. Harkové své děti neopouštějí." Pohladil mě po rameni a usmál se. Lehce a s citem.

Pak vstal. "Pokud bys chtěla cokoliv dalšího vědět, ptej se."

Zase jsem jen kývla a přešla ke skříni. Chtěla jsem se začít převlékat.

Otočila jsem se na Joshe. "Ehm. Otočíš se?" řekla jsem líbezně. Zvedl poraženecky ruce a otočil se.

Sundala jsem to zničené tričko. Zrovna moje oblíbené. Znovu jsem se roztěkala. Chtěla jsem si vzít můj top, ale uvědomila jsem si, že přes něj půjde ta jizva vidět.

Oblékla jsem si proto radši něco černého.

Otočila jsem. "Joshi!" zvýšila jsem na něj hlas. Ležel na posteli, opřený o lokty a se zalíbením se na mě díval.

Vstal a přešel jen na půl kroku ke mně. "Nemohl jsem si pomoct." Jeho výmluva byla chabá. Ale byla jsem na tom stejně. Asi bych si taky nemohla pomoct.

Zadívala jsem se mu do očí.

Popošla jsem k němu a lehce a letmo ho políbila. Když mi polibek oplatil, zvášněla jsem. V žaludku jsem cítila motýlky. Chytl mě kolem boků a přitáhl si mě až na sebe. Stoupla jsem si na špičky. Jinak by to nešlo. Jeho polibky byly tak vášnivé. Podlamovala se mi kolena. Kdyby mě nedržel, tak jsem asi už spadla.

Ozvalo se zaklepání a otevřely se dveře.

Odtrhli jsme se od sebe ve chvíli, kdy do pokoje vstoupila Klara. Když mě a Joshe uviděla, zkřížila si ruce na prsou.

"Ahoj teto." Výmluvně jsem se usmála.

"Noo. Tohle je Josh." řekla jsem a ukázala na Joshe stojícího vedle mě.

Sklopil hlavu a začal se tiše smát. Slyšela jsem ho jen já, šťouchla jsem do něj. Přestal.

"Těší mě, Joshi." Zvýraznila slovo Joshi.

"Těší mě, paní Danielsová." Odpověděl ji Josh s úsměvem.

Teta přimhouřila oči. "Co tady děláte?" Ta slova mě zasáhla. Co teď?

"Učíme se." Vymyslela jsem výmluvu.

Klara se rozhlédla po pokoji. "A kde máme sešity? Učebnice?" Sakra. Co jsem to zase vymyslela.

"Josh už je na odchodu." Usmála jsem se na Klaru. Pak jsem se otočila na Joshe.

Vykulil na mě oči. "Fakt?" To byla trochu blbá otázka v téhle situaci.

"Jo. Už - jsi - na - odchodu." Vyhláskovala jsem mu větu.

Když odcházel okolo Klary, rozloučil se. Aspoň trocha vychování. Klara se na mě stále dívala.

"Co je?!" nevydržela jsem to a rozmáchla se rukama. Uslyšely jsme prásknutí dveří. Odešel.

Klara svěsila ruce a pronesla. "Ten je hezký. Jen tak dál. Ale ne moc rychle." Zarazila mě a objala mě.

"Této. Je škola. Musím jít." usmála jsem se na ni.

Sbalila si učení a vyrazila ven. Nějak se musím dostat do školy.