Vzácná krev ✓

XXXVI. Past

Stmívá se. Obloha se zbarvila do několika odstínů oranžové a tmavě modré. Všichni stojíme před řadou čtyř černým BMW, které nám tak pracně táta obstaral.

Kaidan mě objímá a já se přitom opírám o dveře auta.

„Přemýšlíš nad tím?" Prohodí do vzduchu.

„Jo." Přikývnu. Popravdě, už jsem se rozhodla, ale chci mu to říct až po tom všem. Až budeme oba zdraví a v bezpečí.

Kaidan se ke mně nakloní a lehce mě políbí. „Miluju tě."

Zadívám se mu do očí a polibek mu oplatím. Pak nasednu na místo spolujezdce. Otočím se na zadní sedačky, kde se tísní můj tým. Zadívám se na Daniela a stočím rty do tvaru Děkuji. Odpoví mi lehkých úsměvem. Po jeho pravici se nachází Molly, červenovlasá rebelka, a po levici má Filipa. Mladého zrzka s pihovatým obličejem a brýlemi. Nechce se mi věřit, že on dokáže být lstiví. Vypadá spíše na férového hráče.

„Můžeme." Otočím se na Kadiana, který právě nasednul. Nic neřekne, ani se na mě nepodívá. Nastartuje a my vyrazíme.

Zastavíme blok od domu Pierceových. Musím zhluboka dýchat, abych se aspoň trochu uklidnila.

Všichni zároveň vystoupíme z auta. Molly na nic nečeká a promění se v plavého jaguára s nádhernýma modrýma očima. Usměju se na ni a společně vyrazíme s tátovým týmem na dvůr.

Proplížíme se přes zahrady a ocitneme se na dvoře. S Kaidanem se skryju do nízkého keříku, ostatní se schovají za plot, houpačku, prolézačku a další.

Dřepnu si a zabořím kolena do hlíny. Dýchám zhluboka, až se bojím, že mě ostatní uslyší.

Kaidan mi položí ruku na koleno. „Bude to v pohodě." Přitom se na mě ani nepodívá. Stejně jako já, jako my všichni, hypnotizuje zadní dveře.

Konečně se zhoupne klika a ven vyběhnou tři lovci se zbraněmi. Počkat? Mělo jich být pět?

Všichni vyběhnou z úkrytu, ale já Kadiana na poslední chvíli zastavím. „Co se děje?" Otočí se na mě s nechápavým výrazem.

„Má jich být pět. Kde je zbytek?" Špitnu.

„Myslíš na to, na co já?" Odpoví mi Kaidan otázkou.

„Past." Řekneme oba zároveň. A jako na zavolanou se ze zadní části, kousek vedle nás, z díry v plotě vynoří Mika a další tři lovci, kteří ihned začnou palbu na Harky.

Nadechnu se a vyrazím. V běhu udeřím Miku do boku.

Najednou se mi zatmí před očima a vše vidím rudě. Ovládá mě vztek.

Mika se asi nestihne vzpamatovat a já ji pěstí udeřím do čelisti, až jí cvaknou zuby. Zuřivě zavrčí a uštědří mi kopanec do břicha. Zaskučím a svalím se na zem.

Mika mi přisedne hrudník a znemožní přísun vzduchu. Začnu lapat po kyslíku a rukama zašátrám do kapsy, odkud vytáhnu malý nožík. Neváhám a zapíchnu ho Mice do stehna.

Zavříská a uskočí. Využije té chvíle a vyměníme si pozice. Tentokrát je ona pode mnou. Už ani nevnímám okolí. Kolem hlavy mi cosi proletí, asi šíp, ale nevěnuji tomu nejmenší pozornost.

Chytnu Miku silně okolo krku a začnu ji dusit. Automaticky uchopí mé zápěstí a pokusí se mi odstrčit ruce, ale to se jí nedaří. Stisk upevním.

Její obličej se začne zbarvovat do fialova, z nedostatku kyslíku. Už ani nehýbe nohama, jen sípavě dýchá a nehty mi rozdírá kůži na zápěstí.

Pak obrátí oči v sloup a spustí ruce. Upadne do bezvědomí. Okolo pasu se mi ovinou silné paže. Zavřískám, ale nechám se odnést Kaidanem pryč.

„To už stačí." Uslyším jeho hlas z velké dálky.

Pokývu hlavou a on mě pustí. Podívám se okolo sebe a všimnu si mrtvých těl všech lovců, včetně Viktorova. Mezi nimi zahlédnu i zvláštně zkrouceného zrzka, z mého týmu. Bezvládně leží hned vedle Viktora a ruku má volně položenou na hrudi, z které mu trčí nůž.

Odvrátím pohled.

„Jdeme." Ozve se z dálky Mariana a zadívá se na Miku. „Parv, vezmete ji?"

Přikývnu a podívám se na Daniela, který už odnáší Miku v náručí do auta. Najednou ucítím něčí ruce na pasu. Ohlédnu se a spatřím Kaidana. Přes levou tvář se mu začíná zbarvovat modřina a levou ruku má zkrvavenou.

„Ta není moje." Odpoví, když si všimne, že si prohlížím tu krev. Jen chabě přikývnu a propletu si s ním prsty. Společně se vydáme domů.

Daniel šetrně položí bezvládnou Miku na židli a stoupne si bokem, k ostatním Harkům.

„Můžete jít." Rozkáže Mariana a ukáže ke dveřím. Všichni poslušně kývnou a odejdou z bytu, včetně mého táty.

Opřu se zády o Kaidana a zadívám se na Miku. Okolo krku se jí začíná tvořit modřina ve tvaru prstů, mých prstů. Všimnu si, že zpod jejího černého tílka na klíční kosti, se objevuje tetování. O krok přistoupím a prohlédnu si ho blíže. V malém černém kruhu se honosí obrázek dvou překřížených kuší a nad nimi je napsáno Hunters before friends.

Odfrknu si. Jak výstižné.

Mika se nepatrně pohne. Zpestřím a o krok ustoupím. Mika se nadechne a zvedne hlavu. V jejích očích uvidím jasné zmatení.

„Co se stalo?" Špitne a promne si krk. „Bože, to bolí."

„No." Spustí Kaidan, ale já mu skočím do řeči.

„Ty si nic nepamatuješ? Posledních pár týdnů předem?"

„Ne." Prohlédne si mě od hlavy k patě a pak se mi zahledí svýma kaštanovýma očima do očí.

„Jak začít?" Chytím se za bradu a zamyslím se. „No, očividně tě tvůj tatík jaksi zmanipuloval," začnu máchat rukama a pokouším se navnadit lepší atmosféru. Ani nevím proč. „a ty ses mě pokusila zabít. Opakovaně. Nakonec to skončilo tak, že jsem tě na tvé zahradě málem uškrtila."

„Co jsi dělala na mé zahradě?" Odkašle si Mika a cukne stranou. Pak si položí ruku na stehno a všimne si, že krvácí.

„Co se mi stalo?"

„Bodla jsem tě." Odpovím ji nevzrušeně, ale vztek ve mně vře. Vím, že jí otec zmanipuloval a ona si nic nepamatuje. Očividně jsem ji vysvobodila skorouškrcením. Ale já ji odpustit nedokážu. Nedokážu, protože se mě pokusila zabít. Nevím proč, když vím, že to nebyla ona, ale nedopustím, aby se mi ještě objevila v životě.

Všimnu si, že se mi do očí tlačí slzy. Zamrkám ve snaze je rozehnat, ale nejde to. „Omluvte mě." Řeknu přidušeně a zmizím v ložnici.

s",\E