Vzácná krev ✓

XXII. Dům uprostřed luk

Cestou jsem musela stále myslet na lovce. Na ty iniciály, PM? Kdo se, ksakru, jmenuje PM?! Kaidan jen němě zíral na dálnici.

Vítr čechral mé vlasy, jakoby to byl ohromný fén. Všude byl cítit smog z aut. Okolo nás se rozprostíralo široko daleko jen moře. Úchvatné, nezkrotné moře. Most, po kterém jsme jeli, byl dlouhý a nekonečný. Cesta měla trvat 2 hodiny a my jeli teprve 1 hodinku. Zbývá nám ještě hodina.

Dost času na přemýšlení o minulosti a budoucnosti. Vzpomněla jsem si na ty, o které jsem přišla.

Teta Klara. Vždycky usměvavá a přátelská, nebála se ničeho. A ten proradný zmetek ji zabil. Pamatuju si, jak mě poprvé učila jet na kole. A její dokonalé sušenky, křupavé a uvnitř vláčné. Jak pokaždé, když přišla domů, nejdřív vlezla do kuchyně pro jogurt a pak přes celý dům zařvala mé jméno. Já ji však téměř neslyšela, jelikož jsem poslouchala písničky na maximum. Vzpomínám si, jak jednou vběhla do mého pokoje, zakopla o práh a ten jogurt na mě vylila. Zničila mi moje oblíbené tričko.

Josh. Ten můj milovaný kluk, pro kterého bych vraždila. Jeho úsměv, jeho nezbedné vlasy a jeho hlas. Vždy tak uklidňující, plný lásky a touhy. Dokázal mě držet nad vodou, a teď se topím. Jaký by byl dnešek, kdyby tu byli se mnou?

Do očí se mi nahrnuly slzy. Smáčely mi obličej. Otřela jsem si je hřbetem ruky a vzala si mobil. Potřebovala jsem zabavit své neposedné myšlenky, abych nemusela myslet na ně. Na moje milované.

Zapnula jsem si první aplikaci, která mi přišla pod ruku. Facebook. Projížděla jsem zeď a dívala se na fotky mých přátel, kteří si právě užívají prázdniny, bez starostí, někde u moře, a neřeší to, že jim jde o život. Třeba už podruhé.

Pak jsem to uviděla.

Syrýna, ta proradná mrcha, co se snažila zbalit Joshe, přidala na svou zeď příspěvek, už před 3 týdny. Nadpis byl R.I.P. Chybíš mi :'( a pod ním se honosila Joshova fotka.

Jak si to může dovolit?! Vždyť ona ho neznala! Ne tak, jako já!

Nevydržela jsem to a klikla na Přidat komentář. Jen, co se mi objevilo místo k psaní, začala jsem: Jak by ti měl chybět?! Ani si ho neznala!

Ani ne za sekundu se mi v pravém rohu objevila její profilovka. Napsala mi na messenger.

S(Sýrýna): Jak si to JÁ můžu dovolit?! Já ho milovala, ty pako!

P(Parvati): Milovala si ho?! Tak jako já určitě ne! Já bych za něj položila život! Ty bys jen zbaběle utekla.

S: Tak tohle odvoláš!! Ani neznáš jeho příjmení!!

P: Josh Blake, ty kravičko. A jestli si JÁ dobře pamatuji, žila jsem s ním v jeho domě přes ČTVRT ROKU!

S: Zlatokopko.

P: Haha! Zlatokopka? Hezké. A víš co, nestojíš mi ani za baterku v mobilu, zdar!

S: A co jiného jsi? Ani nevíš, jaký byl. Ty o něm nevíš NIC!!

P: A víš ty něco? Znalas jeho rodinu? Jeho bratra?

S: Neměl bratra!!

P: Měl. Mikael Blake. Milej kluk, fakt. - Nad tímto jsem se musela sarkasticky usmát.

S: Jdi do háje. Josh mi chybí jako nikomu. Já s ním zažila dost věcí!!

P: Tak to mě rozsekalo! Dost věcí?! Dej mi jeden příklad, já ti jich vypíšu klidně tisíc!

S: Nebudu ti tu nic psát!! Jsi jen špinavá coura!

P: Co se s každým courá, že? :* Promiň, ale právě přijíždíme do Oaklandu, za mým otcem. Sbohem!

S: MY?! Co jsem říkala! Hned, co odejde jeden, najdeš si dalšího!

P: Kruci, Syrýno! To jsi tak blbá?! Kaidan je jediný, kdo mě drží na nohou, aniž bych se psychicky zhroutila!!

S: A Mika je kde? Ta už nežije?

P: Končím!!! Ne*er se mi do života!!

Naštvaně jsem vypnula telefon a hodila ho na palubní desku. Kaidan se na mě podíval a pozvedl jedno obočí.

„Všechno v pořádku?"

„Ne! Nic není v pořádku!" Založila jsem si ruce na prsou a sklouzla níž ze sedačky, až jsem téměř ležela.

„Kdo ti co udělal?"

„Syrýna. Jedna holka ze školy. Nařkla mě courou, co si po Joshovi našla hned jinýho." Do očí se mi hrnula další dávka slané tekutiny. Několikrát jsem zamrkala, ve snaze zahnat je. Bohužel, několik neposedných slz se dostalo na moji tvář.

„Uklidni se, Parv. Všechno bude v pořádku." Kaidan mě začal hladit po ruce, přičemž dál pozoroval cestu před sebou.

„Ne! Nic nebude v pořádku!" Vyhrkla jsem ze sebe pohotově. „Josh je mrtvý, Klara taky! Už tady mám jen Miku! Ani Rick a Mason nic neví, a tak to zůstane."

Můj obličej znovu zasáhly potůčky slz. Dala jsem si obličej do dlaní, aby se na mě Kaidan nemusel dívat. Aby se nemusel dívat na tu trosku, co seděla vedle něj.

„A taky tu jsem já." Řekl a v jeho hlase bylo slyšitelné zklamání.

„Promiň. To jsem nechtěla." Fňukla jsem a podívala se na moře. Ostatní lidé měli tak obyčejný život, plný lásky a přátelství, a já tu sedím a brečím nad těmi, o které jsem přišla. A taky ve strachu, že přijdu i o někoho dalšího. To nechci dopustit. To se nesmí stát.

„To je v pořádku."

„Prosím, přestaň říkat, že je něco v pořádku." Otočila jsem se na něj, oči zarudlé od slz.

Kaidan se jemně usmál a kývl.

Naše auto zatočilo z mostu mezi domy a zastavilo.

„Proč stojíme?" Zarazila jsem se. Ohlédla jsem se, ale všude byly jen malé rodinné domky. Žádné pozemky. Takže u mého otce nejsme.

„Zbytek dojdeme pěšky. Díval jsem se na mapu a okolo domu tvého otce jsou jen pozemky, takže kdyby nám chtěl jakkoliv ublížit, nic by mu v tom nebránilo." Potom Kaidan vylezl z auta a otevřel mi dveře.

Kývla jsem na souhlas.

Vyšli jsme mezi dva dvoupatrové domky bílé barvy a hned nato jsme se ocitli na kraji rozlehlé louky s pár stromy. V dáli byl viditelný další menší domeček, tak s dvěma patry, uprostřed ničeho. Jen louky, pár jezírek a lesíků.

Musela jsem se usmát nad tou krásou. Na vzdálenějším paloučku se páslo stádo srnek a kousek od nich na nebi létaly káně. Tohle je jako vystřižené z nějaké pohádky.

Kaidan mě chytil za ruku a společně jsme vyšli vstříc mému otci.