Vzácná krev ✓

XX. Matrika

„Tak co budeme dělat? Jak ho najdeme?" Stále jsem seděla v kuchyni a urputně smýšlela plán, jak najít svého otce. Toužila jsem ho poznat, seznámit se s ním, zjistit, co je zač a jaký je. Celé dětství jsem strávila s jediným členem rodiny, tetou Klarou. Vždycky jsem toužila poznat mamku nebo taťku, ale myslela jsem si, že jsou mrtví. A...a teď mám možnost ho najít...

Poklepávala jsem prsty o kuchyňskou linku a ztrácela se ve svých myšlenkách, když mi před obličej začala létat něčí ruka.

Pozvedla jsem hlavu a tázavě se zadívala Kaidanovy do jeho nádherných oříškových studánek.

„Posloucháš mě vůbec?!" Kaidan vypadal vcelku rozzuřeně. Přešlapoval z místa na místo s rukama založenýma na prsou a nevraživě se na mě díval.

„Promiň, nad něčím jsem přemýšlela." Sklopila jsem zrak a zadívala se na své štíhlé prsty, které ladně klouzaly po dubové kuchyňské lince.

Kaidan hlasitě vydechl. „Fajn, tak znova. Ale poslouchej mně!," přimhouřil na mě oči," Nejlíp se člověk hledá na matričním úřadě. Zajdeme tam a optáme se po něm."

To je dobrý nápad. Proč mě to jen nenapadlo?!

„Dobře, ale nejdřív se jdu převlíct." Vstala jsem od stolu a umyla hrníček od kávy. Pak jsem se vydala do ložnice, kde jsem otevřela svoji obrovskou šatní skříň a mě se naskytl pohled na několik kusů svetrů, mikin, legín, kalhot, riflí, šortek, topů, tílek, atd...

Nakonec jsem ze skříně vytáhla obyčejně tygrované legíny a k nim volnější bílé triko s potiskem I'm normal. Hodila jsem na sebe ještě sportovní mikinu Nike a obula si k tomu své bílé Vansky.

Seběhla jsem dolů, kde se Kaidan opíral o futro dveří a zaujatě koukal do mobilu. Připlížila jsem se k němu a bleskurychle nahlédla do jeho mobilu, co tam má, ale byl tam jen černý displej.

Pozvedla jsem hlavu. Kaidan se smál od ucha k uchu. Mobil si schoval.

„Byla jsi nenápadná jako vraník mezi bělouši." Usmál se na mě a odešel ven. Jako ocásek jsem ho následovala k jeho Renaultu Megane CC.

Za okamžik jsme dojeli před menší přízemní budovu s malým parkovištěm. Vystoupili jsme z auta a vyrazili dovnitř.

Otevřela jsem těžké dřevěné dveře a ocitla se v menší místnůstce olemované židlemi, čekárna. V protější stěně byly dvoje dveře. Záchody a kancelář.

S Kaidanem jsme se posadili vedle sebe, co nejblíže kanceláři. Očima jsem těkala po ostatních lidech.

Naštěstí tu téměř nikdo nebyl, až na starší paní s šedivými vlasy v dost starých šatech a pohledného muže okolo 25 s kaštanovými vlasy a očima stejné barvy. Když si všiml, že na něj zírám, podíval se mi do očí a usmál se.

Z kanceláře vyšla mladá sekretářka ve formálním oblečení a rozhlédla se po čekárně. Očima zastavila na staré ženě a vřele, avšak hraně, se na ni usmála.

„Paní Forbesová, mužete?" Pokynula ji rukou za sebe a zalezla do dveří, které nechala otevřené.

Uvnitř jsem zahlédla prostorný stůl. Nahnula jsem se, abych viděla více, ale cestu mi zatarasila paní Forbesová, když vcházela dovnitř. Jen jsem nasupeně vydechla a dál vyčkávala na naše pozvání dovnitř.

„A vy jste?" Ozvalo se u mě, až jsem leknutím nadskočila.

Sekretářka se nade mnou nakláněla a koukala mi do očí. Neposedné blonďaté vlasy, vyskočené z drdolu, ji lemovaly ostře řezanou tvář s velkýma čokoládovýma očima.

Jak se nad námi nakláněla, všimla jsem si, že Kaidan nemůže spustit pohled z jejího výstřihu, který se s pomocí toho, že se naklonila, ještě prohloubil.

„Ehm..." Odkašlala jsem si, a když se na mě sekretářka podívala, dloubla jsem do Kaidana. Snad mé gesto pochopil a začne se věnovat jejím očím a ne výstřihu.

„Já jsem Parvati Denielsová a toto," ukázala jsem na Kaidana," je Kaidan Rowe." Usmála jsem se na ni stejně, jako se ona usmívala na paní Forbesovou. Jen kývla.

„Dobrá, půjdete na řadu po panu Burtonovi." Jemně pokývala hlavou směrem k pohlednému muži naproti nám. Pak se postavila a odešla.

Vyčkávali jsme tam asi 10 minut, než se konečně dostala řada na nás. V tom volném čase jsem si stihla utvořit obrázek o tom, jak by mohl můj otec vypadat. Ale stejně mě nejvíce zajímá, kde žije a jak se má. Jestli mu já - jeho jediná dcera, asi - chybím.

„Ach... Prosím, pojďte dál." Pokynula nám ta „milá" a „přátelská" sekretářka a pak se znovu ztratila v kanceláři.

Vstala jsem a uhladila si vlasy, abych nevypadala jak yetti. Nasadila jsem lehký úsměv a podívala se na mého společníka, co provádí on. Jen znuděně seděl, ale když si všiml, že na něj koukám, usmál se a přešel ke dveřím za mnou.

„Trochu se uměj. Nejdeme vraždit, přece." Pošeptala jsem mu a jemně stiskla rameno. Obyčejně pokýval hlavou a vešel.

„Dobrý den, vy musíte být Parvati Denielsová a vy.... ou...Kaidan Rowe." Potřásl si s námi rukou postarší muž s medovými vlasy a očima hnědými jako hořká čokoláda. Podle jmenovky se jmenoval Mr. Bescond. To není americké jméno? Francouz? Ital? Řek?

„Co si přejete?" Vytrhl mě Bescond z přemýšlení. Užasle jsem zamrkala a ohlédla se po okolí. Celé místnosti dominoval velký dubový stůl s otočnou židlí. Naproti němu byly troje křesla. Jedna celá stěna byla od knih a různých matrik. Moje oblíbená sekretářka měla menší stolek v rohu a něco zrovna vyřizovala na počítači.

„No, potřebovali bychom najít jednoho člověka." Ujal se slova Kaidan, zatímco já mapovala okolí.

„Prosím, posaďte se." Pokynul nám Bescond a ukázal na troje karmínová křesílka naproti stolu. Usedli jsme. Překřížila jsem si nohu přes nohu a pozorovala, co se bude dít teď.

Bescond zapnul PC a začal na něm cosi klikat. Ta chvíle mi přišla jako celá věčnost.

„Znáte něco ohledně té osoby? Bydliště? Jméno? Datum narození? Cokoliv?" Pozvednul obočí, ale stále pozoroval obrazovku počítače tak s doby kamenné.

„Ano. Vím, že se jmenuje Ian Deniels. Má dceru. Kdysi tady bydlel." Řekla jsem a zavřela oči. Stále jsem musela přemýšlet, jaké bude naše první setkání. Jak bude vypadat, jak se bude chovat, jak...

„Tady to je." Jen, co to Benson oznámil, vyskočila jsem z křesílka a opřela se o stůl.

„Tady je co?" Svraštila jsem obočí a zadívala se na něj. Obrazovka byla otočená směrem ode mě, aby ji návštěvníci nemohli vidět.

„Ian Deniels. V tomto státě jsou čtyři Ianové. Jeden bydlí kousek odsud, v Oaklandu. Chcete jeho adresu?" Tentokrát konečně zvedl zrak a tázavě se mi podíval do očí.

„Samozřejmě." Řekla jsem rychle a stále stála opřená o stůl. Kaidan mě chytil okolo ramen.

„Posaď se a nech ho dělat svoji práci." Pošeptal mi a odvedl mě ke křesílku, kam jsem usedla.

Chvíli bylo ticho a bylo slyšet jen klapání klávesnice od sekretářčina stolu. Pak se ozval zvláštní tahavý zvuk. Bescond se otočil a zadíval na černou bedýnku za jeho zády. Tiskárna. Ano, určitě to byla tiskárna.

Vytáhl z ní popsaný papír a orazítkoval ho. Pak mi ho podal.

„Tady jsou informace o něm. Razítko je matriční povolení, neřešte to," mrkl na mě," a zbytek informací, jako adresa, věk, atd.... je tady." Ukázal na velký obdélníkový rámeček v pravém rohu papíru.

„Děkuju." Špitla jsem a s Kaidan v zádech se vytratila pryč.