Vzácná krev ✓

XXXII. Nápad

Domů jsme dojeli téměř okamžitě. Ve chvíli, když Mariana zastavila, Kaidan vyskočil z auta, otevřel mé dveře a uchopil mě do náruče.

Všichni, až na mě, jsme po svých došli do obýváku.

„Posaď ji na židli." Rozkázala Mariana a začala se hrabat v šuplících. Kaidan uposlechl její příkaz a posadil mě na barovou židličku u stolu.

Lehce jsem zanaříkala bolestí.

„Promiň." Špitl a posadil se na gauč.

O pár minut později se vedle mě posadila Mariana a na stůl vyskládala gázy, obvazy, desinfekce a různé kleštičky. V krku se mi objevil obrovský knedlík.

„Musíš si sundat ty šaty." Řekla a začala profesionálně očišťovat nástroje.

„Cože?" Otočila jsem se na ni a vykulila oči.

„Zavazí. A jelikož nemáš tričko a kalhoty, musí dolů celé šaty. Počkej, donesu ti aspoň deku." Vstala a vydala se ke gauči, kde Kaidanovi vytrhla rudou deku z rukou a položila ji mě.

„Kluci se nebudou dívat, neboj." Vřele se na mě usmála a já chtě nechtě se začala soukat ze šatů. Když to bylo, Mariana mi přes ramena hodila deku a tím udělala zábranu, aby táta a Kaidan cokoliv viděla. Za to jsem jí byla vděčná.

Malinko mě k sobě natočila a pustila se do práce.

„Teď máme dost času k vymýšlení plánu, tak spusť." Oznámila mi a dál se věnovat kulce zavrtané pod klíční kostí.

„Nic mě nenapadá." Smutně jsem sklopila hlavu a pozorovala Marianiny ruce.

„A co je unést na Karibský ostrovy a nechat je tam?" Uslyšela jsem Kaidanův hlas. Nad jeho myšlenkou jsem se usmála.

„Vím, že Mika není tip falešné holky. A před tím se chovala naprosto jinak. Normálně. Viktor ji musel zmanipulovat." Nadhodila jsem a střetla se s oříškovým pohledem Mariany.

„To je dobrá teorie." Zamyslela se a dál pokračovala v zákroku.

„Takže by nám pomohlo, kdybychom je oddělili." Připojil se do debaty táta.

„Takže Karibik odpadá?" Zeptal se Kaidan a když jsem se na něj podívala, všimla jsem si v jeho očích hraného smutku.

„Bohužel, miláčku." Usmála jsem se na něj.

„Parv, ty víš, kde bydlí, že?" Otočil se na mě táta.

„Jo."

„Fajn." Řekl a zamyšleně se rozhlížel po místnosti.

„Co hledáš, Iane?" Ozvala se po dlouhé době Mariana.

„Mapu."

„ Třetí šuplík vlevo, u televize." Mariana uchopila desinfekci a naposledy trhla kleštěmi, až jsem vykřikla bolestí. Táta i Kaidan se na mě vyděšeně podívali.

„V pohodě." Uklidnila jsem je.

Přede mnou se na stole objevila mapa.

„Ukaž, kde bydlí." Nakázal mi táta a já mu ukázala malý nenápadný domek na předměstí.

„Fajn. Kaidane, jdeme." Vykřikl a vydal se ke dveřím, následován Kaidanem.

„Počkat, a co já?" Vstala jsem ze židle a zadívala se na Iana.

„Jsi zraněná. Počkáš s Marianou tady." Řekl tvrdě táta a zavřel dveře.

„Sedni si, ještě to ucho." Uklidnila mě Mariana a pustila se do ošetřování.

Nepřítomně jsem stála na balkoně a koukala na náměstí. Za mnou se ozvaly kroky a Mariana se opřela také o zábradlí.

„Neboj se, oni přijdou." Usmála se na děti, hrající si mezi auty.

„Už jsou to dvě hodiny. Co když se jim něco stalo?" Nadhodila jsem.

Jako na zavolanou se ozvalo otevírání dveří. Neváhala jsem a vtrhla do obýváku ve chvíli, kdy dovnitř dokulhal Kaidan a pak i táta.

Vrhla jsem se s Marianou k nim a pomohla jim na židle. Na nic jsem nečekala a sundala Kaidanovi zkrvavené tričko. Na těle měl spousty šrámů a na levém boku se mu táhla souvislá hluboká rána.

„Co se stalo?!" Vykřikla jsem při pohledu na zmláceného otce.

„V jejich domě byli další lovci. Asi zbytek rodiny." Odkašlal si táta a opřel se o stůl, aby měla Mariana lepší přístup k ranám.

„Parv, dones mi gázy a obinadla. Pátý šuplík u komody." Vyhrkla na mě Ruska a pokoušela se Ianovi zastavit krvácení.

„To je v pohodě." Zaskučel táta, když mu Mariana začala čistit rány.

Po hodině zběsilého ošetřování táty a Kadiana jsme se oba úspěšně zahnaly do postele. Začala jsem uklízet zkrvavené gázy a pár obvazů.

„Musíme vymyslet, jak se jich zbavit." Řekla Mariana a sedla si vedle mě.

„U nich doma je taková kniha, něco jako encyklopedie, kde jsou jména a adresy všech Harků z okolí. Možná, že-„

„To nemyslíš vážně? Ty se tam chceš vracet po tom, co se stalo těm dvěma?" Zvýšila na mě hlas a zahleděla se na dveře do její ložnice.

„Přemýšlej. Ta kniha by nám rapidně pomohla." Pokoušela jsem se jí přemlouvat. Vím moc dobře, že kdybychom sehnali další Harky, aspoň pět, a navštívili Pierceovi, tak je zabijeme a bude klid.

„Musíme zjistit, kolik jich tam bylo. A sama dovnitř nepůjdeš." Hlesla Mariana po delší odmlce a já se na ni usmála a objala ji. Objetí mi po chvíli oplatila.

„Fajn. Jdu za Kaidanem to zjistit. Ale bude lepší, když o našem výletu nebudou vědět, dokud se nevrátíme." Ztišila jsem hlas a vstala.

Mariana souhlasně přikývla a společně s její kočkou Sweetheart se pohodlně usadila na pohovku.

Lehce jsem zaklepala na dveře a vešla do naší ložnice.

„Kaidane?" Špitla jsem, a když nespokojeně zamručel, vítězoslavně jsem se usmála.

„Potřebuju vědět, kolik lovců tam bylo." Řekla jsem už hlasitěji a usadila se na kraj postele.

„Proč?" Vyřkl dřív, než očividně chtěl. Otevřel oči a tázavě na mě pozvedl obočí.

A jsem v háji. Nemám jakoukoliv výmluvu.

„Milně jsme si mysleli, že je tam Mika a její táta. Jestli je jich tam víc, musíme to vědět všichni." Odpověděla jsem. Vlastně to byla vcelku pravda, ale hlavní důvod mu jen tak neřeknu.

„Čtyři." Vydechl a zavřel oči. „Bože, mě bolí hlava."

Lehce jsem pozvedla koutky a sklonila se k němu.

„To bude dobrý, věř mi." Políbila jsem ho na čelo a pozorovala jeho nehybnou tvář a hrudník, zvedající se v pravidelných intervalech.

Teď, když tu tak bezmocně ležel, jsem si uvědomovala naši zranitelnost. I když večer, nejpozději zítra, už bude zdravý, tak je lehké nás poranit, natož zabít.

Jako reflex jsem vztáhla ruku na levé rameno, kde se mi ještě nepatrně honosila začervenalá kůže po kulce.

Povzdychla jsem si a vydala se do obýváku.

„Tak co?" Řekla Mariana trochu hlasitěji, než chtěla. Její ruka okamžitě vyletěla a zakryla její ústa.

„Tak co?" Pošeptala o chvíli o něco tišeji.

Zvedla jsem ruku a ukázala pět prstů. Souhlasně přikývla a společně jsme se vydaly k Pierceovým na návštěvu.

�\�m��