Vzácná krev ✓

VI. Smrt

"Masone!" vylítla jsem k němu přímo ode dveří. Konečně někdo normální. Za celý den.

Trhl sebou. "Sakra Parv. Víš, jak jsem se lekl?"

Lehce jsem se na něj pousmála. "Tak sorry kámo." Zvedla jsem ruce v obraném gestu.

Mason vstal a zadíval se na mě. Pak ztlumil hlas a téměř šeptem mi řekl: "Nechceš zajít na kávu? Potřebuji s tebou něco probrat."

"Čekej." oplatila jsem mu šeptem a rozešla se za Klarou. "Teto, zajdu si na kávu. Neboj se, přijdu co nejrychleji."

Klara se na mě usmála. "Tak já zatím zajedu koupit něco dobrýho a večer si uděláme dámskou jízdu." Úsměv jsem jí oplatila. Znělo to skvěle.

Jen já a Klara. "Dobře." Objala jsem ji. "A mám tě ráda, teto." "Já tebe taky, Parvati."

—————-

—————-

S Masonem jsme seděli v kavárně Sedm nočních hvězd. Bylo to příjemné a přátelské místo.

Mason mi povídal o škole. Ale pak mě zarazil, nečekala jsem takovou zvědavost. Ne od něj. "Parv. Kde jsi byla? Mika mi to nechce říct."

"Já? No ... doma. Vlastně ne úplně doma. Šla jsem na trénink. Jednou mě sledoval takovej velkej týpek a já se rozhodla, že se přihlásím na kurzy sebeobrany. Ty jsou jen ráno." Malinko jsem mu zalhala. Ale pořád lepší než na něj vyklopit pravdu. Pravdu o Harcích.

Zlehka se na mě usmál. "Je tu něco, co bych ti chtěl říct."

Zadívala jsem se na něj. Zvážněl. Už otevíral ústa, aby pokračoval, když v tom mi zazvonil mobil. Leknutím jsem nadskočila. "Omluv mě, Masone." pronesla jsem a utíkala na WC.

Práskla jsem dveřmi a hned četla SMS: "Parvati! Zavolej mi! Je to dulezite!! Mika" Vykulila jsem oči. Od kdy Mika píše vykřičníky?

Najednou mi zase zabručel mobil. Před tím jsem si nevšimla, ale měla jsem od ní 3 zmeškané hovory. Oddělené maximálně 5 minutami. Teď mi volala zase.

Zvedla jsem to a mobil si přiložila k uchu. Nervózně jsem naslouchala šepotu, který byl slyšet.

Mika s někým mluvila ".... Ano, dobře....Už mi to zvedla...Oznámím ji to..."

Poté okamžitě spustila. Vzlykala. Málem jsem ji vůbec nerozuměla. "Parvati, ach Parv. Stala se hrozná věc, " krátce se odmlčela, "Klara. Ona...ona měla autonehodu."

Zalapala jsem po dechu. Do očí se mi hrnuly slzy.

"J-je v pořádku. Že je v pořádku?!" Nevěřila jsem tomu, Klara byla ta nejopatrnější řidička, kterou jsem znala.

"Parv, je mi to líto. Ona," uslyšela jsem hluboké nadechnutí, "nepřežila to."

Do očí mi vytryskly slzy. "Ne...ne...né." Řvala jsem do mobilu a svalila se na zem. Ne, to nemůže být pravda.

Pak Mika dodala. "Musíš přijít hned domů. Přijela bych, ale nesmím se ani hnout. Mají pro tebe policajti přijet?"

"Ne." Odsekla jsem tvrdě a típla to. Soustředila jsem se, snažila jsem se z hlavy vytěsnit ten smutek. Zavřela jsem oči, jak nejsilněji jsem mohla, a hluboce dýchala. Po krátké chvíli jsem přestala brečet.

Když jsem procházela chodbou směrem k Masonovi, stále jsem si opakovala: Nebudu brečet. Zvládnu to. Zatím to zabíralo.