Vzácná krev ✓

XXXIV. Rozhovor

S Kaidanem jsme se drželi za ruce a stáli před nenápadným šedivým domkem, na oko stejným jako všechny okolní.

Když mě včera navečer políbil, uvědomila jsem si, jak významnou roli láska v mém životě hraje. Uvědomila jsem si, že když jsem teď ztratila Joshe, našla jsem úspěšně oporu v něm. V Kaidanovi.

Rychle jsem na něj pohlédla. Ostré rysy jeho obličeje se v odpoledním slunci dokonale rýsovaly. Podíval se na mě a já musela uznat, že při pohledu do jeho očí jsem dostávala chuť na oříšky.

Usmál se na mě a pak zaklepal.

Chvíli jsme zůstali stát, než se dveře otevřely a z nich vystoupila vysoká černovláska s šedýma očima, obalená pouze v ručníku. Všimla jsem si, že mi Kaidan jasně stiskl ruku, aby se udržel a nezíral na její plná ňadra, částečně vystupující z ručníku.

„Ehm." Odkašlala jsem si. „Kde najdu Daniela Forkse?"

Tázavě pozvedla obočí, pak se otočila na patě a odkráčela do domu. Ano ne o sekundu později se ze dveří vynořil vysoký opálený muž, oblečen pouze v riflích, s rozcuchanými kaštanovými vlasy a třídenním strništěm.

„Potřebujete něco?" Usmál se na mě a opřel se o futra dveří.

„Jo, mluvit s vámi." Ujal se slova Kaidan, ale Daniel ze mě nespouštěl jeho čokoládové oči. Pod jeho pohledem jsem se cítila nejistá, i když jsem si uvědomovala, že se nemám za co stydět.

„Fajn, pojďte dál." Odrazil se od futra a uvolnil nám průchod do dveří.

S Kaidanem jsem prošla do malého útulného obýváku, prodejného s kuchyní.

„Posaďte se. Jen si něco vyřídím a přijdu za vámi." Řekl Daniel stroze a odešel do horního patra.

Usadili jsme se na malou pohovku, na kterou jsem se sotva vešli, a já se pustila do mapování terénu.

Obývák byl tvořen plazmovou televizí, bílou pohovkou a dvěma křesly, stolkem a knihovničkou. Spojená kuchyně se honosila vysokým mramorovým stolem, který částečně zasahoval i do obýváku.

Kolem nás se prohnala silueta v bílých šatech. Uvědomila jsem si, že odešla ta milá dívka ode dveří. Hned za ní přišel Daniel a usadil se do křesla naproti nám. Bohužel, zůstal stále jen v riflích a tím vystavoval své opálené tělo, na kterém se jemně rýsovaly svaly.

„Tak co jste potřebovali?" Znova upřel čokoládový pohled na mě a Kaidana si vůbec nevšímal.

„Jak bych měla začít?" Zamyslela jsem se. „Asi tak, že se zde, v tomto městě, usídlili lovci z jedné rodiny a jaksi mají vaši adresu a chystají se Vás zabít." Vyvalila jsem na něj, aniž bych vůbec věděla, jestli je taky Hark. Ještě jsem se nezlepšila až tak, abych dokázala ucítit jeho pach.

„Jak to můžeš vědět,..."

„Parvati." Doplnila jsem ho.

„Fajn. Jak to můžeš vědět, Parvati?" Podezíravě na mě přimhouřil oči a konečně si začal měřit i Kaidana, takže jsem pod drobnohledem nebyla sama.

„V jejich domě jsem nalezla knihu, kde mají všechny Harky ze San Franciska a okolí. Jejich oběti. A jaksi je tam i tvoje jméno, Danieli. " Odpověděla jsem klidně a vyčkávala. Kaidan stiskl moji ruku silněji.

„A jelikož mají vaši adresu, Danieli, tak vás mají v plánu zabít. Neuteče jim. Budou vám v patách tak dlouho, dokud nebudete ležet v kaluži krve a neuslyšíte jejich zlomyslný smích, nesoucí se v nejbližším okolí. Proto byste nám měl pomoci je zabít dřív, než to udělají oni." Doplnil mě Kaidan zlomyslným hlasem, který mi naháněl dokonalou hrůzu.