Vzácná krev ✓

XVIII. Nový dům

O 3 týdny později...

Stála jsem u Kaidanova auta a koukala na Joshův dům. Nedokázala jsem ho opustit, prostě na něj zapomenout. Nešlo to.

Nadechla jsem se a otočila se na Kaidana.

„Děkuju za odvod."

„Jsi si jistá, že to tady zvládneš?" Kaidan se na mě podíval těma roztomilýma oříškovýma očima, které mě uklidnily.

Sklopila jsem hlavu a zadívala se na lem svých krátkých černých šatů.

„Jo. Myslím, že to zvládnu." Vzhlédla jsem a zadívala se Kaidanovy zpět do očí. Jemně se usmál a vyšel z auta.

„Nezníš moc přesvědčivě. Ukaž, vezmu ti ty krámy." Řekl a vytrhl mi krabici s knihami z rukou.

„V takovém velkém době a budeš tu bydlet sama." Zakroutil hlavou. „Kolik, že má ložnic?"

„Myslím, že čtyři. Ale nejsem si 100% jistá."

„Fajn. Bydlím s tebou."

Cože?! On se mnou chce bydlet? Proč?

Tázavě jsem se na něj podívala, ale on už vcházel do dveří. Doběhla jsem ho a společně jsme vešli do, teď již mého, domu.

„Proč?" Nedokázala jsem se ovládnout. Nebyla jsem připravená na takovouhle změnu. Znovu jsem myšlenkami zaplula k Joshovi, ale rychle jsem je zahnala pryč.

Musím být silná!!

„ týdný později...Protože jsem to řekl. A nenechám tě tu samotnou v takovémhle stavu." Odpověděl mi a prohlédl si mě.

Psychicky jsem na tom nebyla dobře. Dokonce jsem i přemýšlela o vypnutí emocí, ale při vzpomínce, co se stalo minule, jsem to nechala plavat.

A fyzicky? Josh umřel před týdnem a doteď jsem nesnědla ani celé jablko. Začala jsem být jen kost a kůže a lidi se za mnou začínají otáčet. Určitě si říkají, co jsem to za anorektičku.

Sklopila jsem hlavu a přikývla. „Dobře."

„Vidíš, že to jde. A nyní se pořádně najíš, ať jsi silná." Usmál se na mě a volnou rukou mě pohladil po rameni.

Křečovitě jsem mu úsměv oplatila. Teď bylo usmívat se pro mě prokletím.

Kaidain odběhl do mé ložnice odnést krabici a mě se naskytla chvíle samoty.

Otočila jsem se dokola a prohlédla si, co mi po něm zbylo. Na krbové římse jsem objevila naši společnou fotku.

Moc dobře si pamatuju ten moment. Byla jsem s Joshem na zahradě společně s Mikou. To jsme si nevěšeli hlavu s nějakým hloupým Davidem Missem. Já mu vyskočila na záda a Mika to vyfotila. Josh mě pak shodil na zem a tak jsme leželi asi 10 minut, než to Mika nevydržela a musela si odkašlat.

Nad touhle vzpomínkou jsem se usmála. Pak jsem vzala jednu krabici ležící u gauče a fotku do ní hodila.

Takto jsem se zbavila všech našich společných fotek. Chci, aby mi zbyly jen vzpomínky. Ani nevím, proč to dělám.

Kaidan se vrátil z ložnice a chytl mě jemně za ruku.

„Pojď, zvu tě na večeři." A táhl mě do kuchyně.

Za chvíli přede mnou přistál talíř plný těstovin a kotlety velké jako lidská dlaň. Vzala jsem vidličku a zapíchla ji do masa.

„A to má jíst jako kdo?" Tázavě jsem zvedla jedno obočí a podívala se naproti sedícího Kaidana, který již dojídal svoji porci.

„Ty." Řekl s plnou pusou a já se mu musela smát. Tak komicky ještě nevypadal. Vždycky byl vážný.

„Co je tu k smíchu?" Uraženě svraštil čelo a pozoroval mě.

„Ty." Ukázala jsem na něj, ale v ten moment se postavil, stoupl si za mě a stočil moji ruku za záda, takže jsem se dotýkala jeho hrudi.

„Tak hele, mladá dámo, mě se tu nikdo smát nebude." Pošeptal mi do ucha a začal se smát.

„Je to můj dům, mám na to právo."

Kaidan mě pustil a poraženecky zvedl ruce.

„Jedna nula pro tebe."

„Co se teď bude dít? Miss je mrtvý a já se začínám nudit." Vzala jsem do úst jedno sousto a začala přežvykovat.

„Ono se něco najde." Mrkl na mě Kaidan a poté jsme dojedli v naprosté tichosti.