Vzácná krev ✓

XXVI. Plán

Pohotově jsem se převlékla do zdravotního úboru. Přišla jsem si v něm zvláštně. Modré jednoduché šatky, jestli se tomu tak dá říkat, mi sahaly těsně nad kolena a k tomu jsem ještě vyhrabala obyčejné bílé sandály. Ty jsem si odmítala vzít, tak jsem zůstala ve svých starých a špinavých žlutých converskách. Vlasy jsem si radši spletla do rybího copu a svoje oblečení jsem dala otci.

„Dovez ho do patra -3. Jsou tam parkoviště. Budu tě tam čekat. Zavolám si odvoz." Mrkl na mě a vytáhl z kapsy svůj mobil. Někomu zavolal a potom odešel. Nechal mě tam jen tak s Kaidanem. Ani nevím, co by se stalo, kdyby na mě někdo přišel.

Pro jistotu jsem si nasadila bílou čepičku, kterou jsem viděla na Margaret, a hodila na spícího Kaidana deku.

Šetrně jsem z něj vytáhla všechny injekce a různé kanily. Pak jsem přes něj přehodila tenkou bílou pokrývku a zakryla celé jeho tělo, aby vypadal mrtvě.

Teď zjistit, jak se pohybuje s lůžkem. Obešla jsem ho a u všech kol odstranila pojistky. Upřímně, doufám, že to jsou pojistky a lůžko se mi na chodbě nerozpadne. To bych byla ale hodná sestřička.

Za Kaidanovou hlavou jsem uchopila dvě ručky a vydala se na pouť po několika patrech.

S obtížemi jsem vyjela do chodby a zamířila si to okamžitě k výtahu pro pacienty. Nikdo se na mě ani nepodíval, takže počítám s tím, že sestřička s mrtvolou na lůžku je tu každodenní jev.

Dojela jsem do určeného patra, do -3. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila všudypřítomný pach benzínu. Ocitla jsem se na parkovištích. Musím uznat, že méně nápadné místo táta zvolit nemohl. Kdo by se podivil nad mým zjevením.

Ušla jsem asi deset kroků a koukala po Ianovi. Nikde nebyl. Povzdychla jsem si a vydala se s lůžkem k okraji parkoviště.

Nasupeně jsem se usadila v sesterském úboru na rantl a rukama si podložila hlavu.

„To nemyslí vážně? Jako já tu budu takhle čekat?" Povzdechla jsem si.

Přede mnou se v tu chvíli objevil velký černý BMW sporťák se zatemněnými okny. Musela jsem uznale pokývat, že tátův odvoz měl dokonalý vkus.

Okénko se spustilo dolů a z vozu vykoukla ženská hlava. Podívala jsem se jí do očí a hned si všimla Heterochromie. Jedno oko měla zelené a druhé modré. Její tmavě hnědé vlasy byly svázané v culíku. Usmála se na mě a pokynula mi do auta.

V tu chvíli se otevřely dveře spolujezdce a vystoupil z nich táta.

„Parvati, tohle je Mariana Belinsky. Mar, tohle je má dcera, Parvati." Představil nás.

„Těší mě." Usmála jsem se na ni ve spěchu a pak se okamžitě otočila na otce.

„Pomůžeš mi s ním?" Ukázala jsem na Kaidana, stále přikrytého dekou. Otec nezřetelně přikývl a společně jsme posadili Kaidana na sedadlo, kde jsem ho uvázala pomocí pásů. Usadila jsem se za otce a vyjeli jsme.

„Kam jedeme?" Zeptala jsem se táty. Otočil se na mě staraným pohledem.

„K Marianě. K tobě nemůžeme, lovci by nás našli. A Mariana má bezpečný byt uprostřed San Franciska. Budete u ní v bezpečí, dokud se Kaidan nezotaví." Chvilku se podíval na Kaidana a pak stočil pohled k řídící Marianě. Docela to vypadalo, jako by se telepaticky dorozumívali.

„Parv, pokud ti tak mohu říkat, u mě v bytě jsou pouze dvě ložnice, takže s Kaidanem budeš jednu sdílet. Doufám, že ti to nevadí." Usmála se do zpětného zrcátka a odhalila řadu dokonalých zubů. Překvapilo mě hlavně to, že její jméno znělo tak....rusky, a přitom mluvila bez jakéhokoliv přízvuku.

„Dobře." Špitla jsem. „A mohu se zeptat, odkud jste?"

„Z Ruska. A prosím, můžeme si tykat?" Pozvedla tázavě obočí a dál se věnovala řízení.

„Dobře, s tím souhlasím. A jak to-„

„Že nemám ruský přízvuk?" Skočila mi do řeči Mariana a začala se jemně smát.

„Ano." Přitakala jsem.

„Žiji tady dost dlouho na to, abych se naučila mluvit normálně. Ale jestli chceš, dokážu mluvit i s přízvukem." Poslední větu řekla opravdu s ruským přízvukem a mně se to líbilo. Musím uznat, že jsem vždycky Ruskám záviděla. Byly krásné, milé, optimistické a ten přízvuk. Toužila jsem být jako ony.

„To záleží na tobě. Jak ti to je příjemné." Kuňkla jsem a dala si pohodlně nohu přes nohu. Kaidan stále tvrdě dřímal a tak jsem si od táty vzala svůj uschovaný mobil a sluchátka a poslouchala písničky.

Marianino BMW dojelo do centra San Francisko. Všude chodili lidé a běhaly malé děti. Skvělé....

„Teď mě zajímá, jak přes tohle," Naklonila jsem se mezi přední sedačky a ukázala na lidi," protáhneme týpka v nemocniční košili." Ironie v mém hlase byla jasně zřetelná a takto se mi to i líbilo.

„Nikdo si nás nevšimne. Vezmeme to přes garáže." Řekla Mariana s ruským přízvukem. Fajn, takže si vybrala ruštinu. Pokývala jsem hlavou a dali jsme se do akce.

Mariana zaparkovala auto co nejblíže ke vchodu, takže vznikla mezera tak akorát pro otevření dveří. S tátou jsme Kaidana dovlekli do třetího patra a vyčkávali, než přiběhne nahoru. Opravdu výborné, čekat tu s asi 80 kilo těžkým Kadianem. Najednou jsem si všimla, jak se mu na hrudníku tvoří menší karmínová skvrnka.

„Tati, začínají mu prosakovat obvazy." Řekla jsem ve chvíli, kdy došla naše ruská společnice.

Bez jakýchkoliv slov odemkla a já vešla do opravdu luxusně zařízeného obýváku. Uprostřed pokoje s linoleem se nacházela set červené pohovky a dvou křesel, mezi nimi se tyčil menší prosklený konferenční stolek. Na jedné stěně byla 2 velká okna, na ostatních rudé abstraktní obrazy. S obývákem byla propojená útulná kuchyňka s větším stolem a čtyřmi rudými židlemi. Pak tu byly další dveře, ale čas na prozkoumání toho všeho ještě bude.

„Doneste ho do těch prvních dveří." Rozkázala Ruska tvrdým hlasem a ukázala na nejbližší hnědé dveře. Mezitím, co jsme tam Kaidana nesli, ona se zbavila své kožené bundy a klíčky hodila na poličku u dveří, do červené misky.

Táta opatrně otevřel dveře tak, aby nepustil Kaidana a položili jsme ho na červenou postel s, o něco světlejšími, nebesy. Celou protější zeď zabíral šatník, z obou stran postele byly noční stolky a taky tu byly nějaké poličky.

Do pokoje vešla Mariana a na tácu měla tlustý obvaz, misku s vodou a další obvaz. Roztrhla Kaidanovi košili a odstřihla z něj obvaz. Krev okolo rány mu setřela vodou a obvázala znova.

Ve dveřích se otočila na mě.

„Tady je Váš pokoj. Já budu ve vedlejším a Ian," podívala se na tátu, „může kdykoliv přijít. Postarám se o ně." Usmála se na něj opravdu okouzlujícím úsměvem a odešla.

------------

V médiích máte Marianu Belinsky :D (Mila Kunis)