Sedím na posteli a brečím. Vlastně nebrečím, nechci, ale slzy mi máčí tváře jako oceán břeh.
Do pokoje vejde Kaidan. Vím to. Kdo jiný by mě šel uklidnit? Nikdo. Ani s tátou nemám pořádný vztah dcera a otec.
„Zeptal bych se, jestli seš v pohodě, ale asi ne, že?" Vedle mě se prohne postel a Kaidan si mě přitáhne do náruče.
„Chci jí odpustit." Vzlyknu. „Ale nedokážu to. Vždyť... vždyť se mě pokoušela zabít." Zabořím obličejdo jeho košile. Ucítím vůni limetky a posekané trávy. Vůni bezpečí.
Zhluboka se nadechnu a zaposlouchám se do tlukotu jeho srdce. Nádech, výdech. Pomalu se uklidňuju.
„Nemusíš jí odpouštět." Kaidan mě políbí do vlasů a pohladí po zádech. „Přeci jen, rozdíl je, jestli ti přebrala někdy kluka, nebo se tě pokusí zabít. A tohle mě osobně přijde neodpustitelné."
S tím souhlasím. Chci ji odpustit, a to moc, ale tohle prostě nejde. Nádech, výdech.
Otočím se a políbím ho. Nejdřív jen něžně, pak ale chtivějia vášnivěji.
„Taky tě miluju." Pronesu, když se odtáhnu.
Kaidan na mě zmateně zírá.
„U auta. Políbil jsi mě a řekl, že mě miluješ. Tady je má odpověď." Usměju se na něj a lehce ho políbím.
„Odjedu s tebou." Špitnu a znovu ho políbím.
„Cože?"
„Že s tebou odjedu. Nechci tu být. Už nemám ani Miku, a táta s Marianou si beze mě určitě poradí." Vstanu a vyrazím do obýváku.
Mika sedí na židli a obličej má schovaný k dlaním. Nemusím hádat třikrát. Brečí.
„Miko?" Špitnu a přejdu před ní. Kaidan mě okamžitě následuje a když se zastavím, proplete si se mnou prsty.
Mika zvedne oteklé oči. Její rty se chvějí.
„Prosím, Parv, odpusť mi to." Kuňkne.
Rázně zakroutím hlavou a pokusím se zadržet neposedné slzy.
„Parv, prosím." Zakňučí Mika a do očí jí vtrhnou slzy.
Kaidan stiskne moji ruku silněji. Podívám se na něj a všimnu si stojícího táty a Mariany. Chápu ho.
„Tati, Mariano, chci vám něco říct." Polknu a pohlédnu tátovi do očí. Přikývne a pokyne mi ke gauči.
Kaidan se posadí a já se uvelebím na jeho klíně. Obejme mě kolem pasu a já ihned pocítím ten úžasný pocit, pocit bezpečí.
Táta a Mariana se posadí naproti nám do křesel. Všimnu si, že už i Mika zpestřila a na židli se otočila čelem k nám.
„Povídej." Pokyne mi Mariana a vřele se na mě usměje. Ucítím, jak si mě Kaidan nervózně přitáhl blíž. Jako by se bál, že uteču. Ale tentokrát ne. Jsem Hark, jsem silná.
Nadechnu se. „Budu se stěhovat. S Kaidanem se chceme odstěhovat pryč od všeho tohohle." Rozhodím rukama.
„To nemůžeš. Nemůžeš nás opustit." Mika prudce vstane.
„Miko, tobě už nejsem ničím zavázaná. Prosím, jdi." Řeknu,na můj styl až příliš tvrdě. Mika se na mě uslzeně podívá, ale sklopí pohled a odejde.
„Tady jste v bezpečí. Proč chcete odjet?" Promluví po dlouhé době Mariana.
Podívám se na Kaidana. „Protože chceme být ve větším bezpečí." Odpoví za mě a usměje se.
„Tati?" Otočím se na mlčícího Iana. Kdyby po mě řval, nebo aspoň mluvil. Ale mlčením mi nahání strach.
„Já..." Polkne. „Je to dobrý nápad."
„Přesně jako ty a máma." Vypadne ze mě dřív, než si to uvědomím. Poplašeně si položím ruku přes pusu. „Promiň."
„To je v pořádku."
Nechápu, proč je tam klidný. Kdyby tohle řekl někdo mě, vyjela bych na něj. Nechci, aby mi někdo připomínal Klaru.....nebo Joshe. A teď i Mikaelu.
Táta se podívá na Marianu a usměje se na ni. Konečně mi to docvakne.
„Tati? Co je mezi tebou a Marianou?" Přimhouřím oči a ústa zkroutím do úsměvu.
„My..." Spustí Ian, ale Mariana mu skočí do řeči.
„Jsem jeho snoubenka."
Rozkašlu se. Tak tohle jsem nečekala.
„Jak dlouho?" Zeptá se za mě Kaidan.
„Už půl roku." Odpoví znovu Mariana.
„Já myslela, že žiješ v Oaklandu?"
„To ano, ale poslední rok života jsem trávil tady. Netušil jsem, že žiješ tady. Klara původně bydlela mimo." Odpoví táta a vřele se na mě usměje.
Mariana se na něj podívá a políbí ho. Tak takové to je, když někoho vidíte se líbat. Do tváře se mi nahrne krev.
„Ehm." Odkašlu si, když už mi jejich 'chvilka' přijde věčná.
Mariana se pobaveně usměje. „Kdy odjíždíte?"
„No." Kaidan se poškrábe na zátylku a zadívá se na mě. „Zítra ráno."
Jen přikývnu. „A kdeže vlastně budeme bydlet?"
„Je to taková prostorná chata, s elektřinou a signálem, uprostřed lesů. Patřila smečce. Asi tři hodiny cesty odsud"
„ A to už ji nepatří?" Ohradí se na Kaidana táta.
„Ne. Prodala ji. Mě." Odpoví mu Kaidan.
„Cože? Proč?" Obočí mi vyletí vzhůru.
Kaidan jen pokrčí rameny. „Odcházejí. A nechcou, aby je s nima něco spojovalo."
„Dobře. Jdu si sbalit kufry." Oznámím, usměju se a odejdu.
~~~~~~~~~~~~~~~
Tak už se blížíme zaručeně ke konci :) zítra můžete očekávat Epilog, který bude pojednávat o Chatě s Kaidanem :D
Btw. Takovou chatu bych pak chtěla mít :3333
No, napíšu to už sem, ale co, že? :D
Strašně moc bych Vám chtěla poděkovat,za každé přečtení, vote i coment. Vždycky mě to neskutečně potěšilo
Taky sem napíšu pár lidí, kterým bych chtěla tuto kapitolku věnovat, ale taky věnovat i celý příběh!! :-))
ČTEŠ
Vzácná krev ✓
FantasyMé jméno je Parvati Denielsová. Chcete znát můj příběh? Všechno to začalo v den mých 20. narozenin. Můj vysněný život se zhroutil jako domeček z karet a mě čekalo nové zjištění. Nejsem tou osobou, kterou jsem bývala. Stala jsem se něčím víc....něčím...
