Vzácná krev ✓

Epilog

„Mám tě ráda." Říkám v tátově objetí. Drží mě silně, jako bych byla ještě malá holčička, co jede hodně daleko. Vlastně jedeme hodně daleko. Daleko od všeho. Od lovců, od rodiny i od minulosti.

Právě se nacházíme před bytem Mariany. Kaidan zrovna nakládá kufry, na mě zbylo loučení. „Tati, to stačí." Usměju se, když už sotva popadám dech.

Ucítím, jak mě táta políbil do vlasů a pak mě konečně pustí. Chci se protáhnout a pořádně prokřupat záda, jenže se ihned ocitnu v objetí Mariany.

„Hlavně, ať Vás nikdo nenajde. Jakýkoliv problém, hned volejte." Pošeptá mi do ucha a pustí mě.

Do očí se mi začnou tlačit slzy. Zavřu víčka a pořádně se nadechnu. Podívám se na tátu, jak drží Marianu okolo pasu, a všimnu si, že i jim se do očí tlačí slzy.

„Sbohem." Rychle je obejmu a poklusem se vydám k autu.

„Hotovo?" Otočí se na mě Kaidan, který už trpělivě sedí za volantem. Zlehka ho políbím a přikývnu.

Nastartuje auto a vyrazí. Ještě se otočím a rychle zamávám Marianě a tátovi. Pak se otočím a vychutnávám si ranní Kalifornské slunce.

„Co se bude dít teď?" Špitnu, když vyjedeme z města.

„Zabydlíme se a uvidíme." Kaidan se nadechne a semkne rty, jako by mi chtěl něco zatajit. „Vždycky jsem chtěl bydlet na samotě s osobou, kterou bych miloval." Prolomí chvilkové ticho.

Nevím, co mu odpovědět. Také jsem toužila po samotě. Ale vždy jsem si plánovala budoucnost s Joshem. Dokonce jsem měla i vizi, jak by mohly vypadat naše děti. Jenže to vše se rozplynulo v ten den. V ten zpropadený den.

„Nejsi jediný." Odpovím rychle, jako bych nechtěla, aby mě slyšel.

Dojedeme k okraji lesu. Slunce bude za hodinku dvě zapadat. Kaidan odbočí z hlavní trasy na polní. Zavřu oči a počítám minuty. Nedalo by se říct, že hořím nedočkavostí, ale už bych chtěla být na místě.

„Ehm." Odkašle si Kaidan. Otevřu oči a zalapám po dechu.

Kousek od nás, tak 200 metrů daleko, stojí provizorní, ale moderně zařízená chata. Řekla bych, že má dvě patra a půdu. Vlevo od chaty je malý altánek s grilem a vybudovaným bazénem se zastřešením. Les tvoří kolem chaty kruh s jedinou příjezdovou cestou. Vpravo od chaty je zahrada se dvěma jabloněmi, květinami a pár záhony. Všimnu si jahod, brambor a mrkví, ale je tu toho mnohem více.

„To je..." Vydechnu. „úžasné."

„Tos nečekala, že?" Usměje se a objede chatu. V zadní části stojí malý přístřešek a v něm je zaparkovaná stříbrná Honda.

„Kdo je tady?" Špitnu.

„Ta je taky naše. Abychom měli dvě auta, přeci."

Páni. Já prostě nemám slov.

Kaidan vyleze z auta a vezme naše kufry. Zamířím za ním ke dveřím. Vejdeme do moderního obýváku s nádherným obkládaným krbem a televizí. V rohu je počítač a na poličce notebook a tablet. Uprostřed je mohutný gauč.

„Tohle patro má kuchyň, obývací pokoj, jídelnu a záchod." Začne Kaidana s vysvětlováním. „Všude je signál wifi, i na zahradě."

Než se stihnu nabažit toho prostoru, Kaidan vyrazí do prvního patra. Po dřevěných schodech bez zábradlí zatočí doleva.

„Tady je koupelna. Pak jsou tu dvě ložnice, ta naše má vlastní koupelnu. Taky je tu malá místnost, která slouží jako provizorní obývák."

Cítím, že bych mohla spodní čelist sbírat ze žlutého koberce, na kterém nyní stojíme.

„Já žasnu." Vypadne ze mě dřív, než si to stihnu uvědomit.

„Taky jsem poprvé žasl."

„Půjdu se projít, jo?" Usměju se na něj a políbím ho. Pak seběhnu schody po dvou a vyrazím do lesíka.

Větve stromů vrhají při západu slunce strašidelné stíny.

Za nízkými keříky, hned za zahradou, narazím na malou cestičku.

Neváhám. Ze srandy se rozběhnu, odrazím se od spadeného kmenu stromu a ve skoku se proměním.

Na zem dopadnu už jako statný plavý jaguár. Nezdržuju, běžím stále rovně po pěšince.

Zastavím na malém paloučku, který mi připomíná ten tátův. Kousek od něj je mýtinka. Dojdu až k ní a zjistím, že je to strmý svah, asi 100 metrů vysoký, vedoucí přímo do klidného moře.

Nadechnu se a lehnu si. Přední tlapy položím na mýtinu, takže mi visí ze srázu.

Pohodlně si položím hlavu a zadívám se na západ slunce. Je to opravdu nádhera. Poslední sluneční paprsky klouzají po hladině až ke mně.

V hlavě si rekapituluju poslední rok mého života.

Před rokem a třemi měsíci mi bylo dvacet. Potkala jsem Joshe a zjistila, co jsem zač. Pak jsem zjistila i to, že jsem se do něj zamilovala. Vypnula jsem city, po tom, co zemřela Klara. Po tom, co ji David Miss zabil. Pak přišel boj. Taková menší válka proti Davidu Missovi a ostatním lovcům. Tam jsem přišla o Joshe.

Pak jsem se sblížila s Kaidanem. Byl mi jedinou oporou po tom, co se se mnou Mika přestala stýkat.

Poté přišlo zjištění, kdo je Mika. Bylo pro mě opravdu těžké, přežít tento rok. Ale já věřím, že jednoho dne budu skutečně šťastná.

Že jednou, až si na nás nikdo nevzpomene, až všem zmizíme z hlavy, dostaneme klid. A pak? Pak už bude jen bezproblémový život.

Co si to vlastně nalhávám? Já nikdy nebudu mít klid. Vždycky mi půjde o krk. Teď záleží jen na tom, za jak dlouho nás lovci najdou....

-----------------------

Statistiky: 

Počet stran (A4) = 89 

Počet stran (A5) = 187

Počet slov (+-) = 37 700

Počet hlasování (ke dni 16.7.2015 - 9:00) = 845 hlasů

Počet komentářů (ke dni 16.7.2015 - 9:00) = 66 komentářů

Počet přečtení (ke dni 16.7.2015 - 9:00) = 7 466 přečtení

Nejlepší umístění = #5 in Fantasy 

Všem bych chtěla ze srdce poděkovat za všechny přečtení, votes i komentáře. Jsem Vám nesmírně vděčná :))) Užijte si zbytek prázdnin, já se jdu vrhnout na psaní nově vymyšlené trilogie :D 

// Pro zájemce, kteří si oblíbili můj styl psaní :). Píšu nový příběh, tentokrát bez nadpřirozena s tématikou horor a akční :). Odkaz v komentáři :D Název: Final girl [CZ]