Vzácná krev ✓

XXIV. Napadení

S Fairy jsme proběhly lesem.  Sem tam jsme přeskočily nějaký ten spadlý kmen stromu nebo zahlédly srnku, spokojeně se pasoucí ve stínech lesa. 

Vyběhly jsme ven a já musela zalapat po dechu. Zastavila jsem klisnu, abych se na chvíli pokochala tím pohledem. Vlevo, na vzdálenější louce, se pásly další srnky, tito byli ale bílí. Uprostřed stáda se majestátně tyčil obrovský jelen s doslova gigantickým parožím. Po mé pravici se objevilo rozsáhlé jezero, které připomínalo svou velikostí moře. Pobídla jsem Fairy do kroku a vyrazili jsme přes louku, zářící všemi barvami, k protějšímu kopci.

Když jsme tam došly. Uvázala jsem klisnu k zvláštnímu pařízku. Byl velmi úzký, půl metru vysoký a jeho vrchol zdobila koule. Otec tu asi už byl, a toto zřídil k uvazování koní.

Fairy se okamžitě začala pást a užívala si jarní krajinu. Já se vydala na vysoký kopec. Chtěla jsem vidět všechno z nejvyšší možné perspektivy.

Konečně jsem ho vyšlapala. Vítr mi čechral vlasy a házel mi je do obličeje. Neposedné pramínky jsem si strčila za ucho.  Nemohla jsem uvěřit svým očím. Všechno tohle, to je prostě ráj. V dálce jsem dokonce zahlédla i otcův domek, jehož barva nyní splývala s barvami krajiny.

Sedla jsem si na turka a zadívala se na Slunce, které se za nedlouho začne schovávat za jezerní hladinu. Osobně si myslím, že to bude nádherný pohled.

Fairy lehce zařehtala a já se otočila, co se děje. Teď s ní byl přivázán další kůň. Mohutná a statná Emula. Do kopce se lehce namáhavě plazil táta.

„Věděl jsem, že budeš tady." Usmál se na mě a usadil se vedle mě.  Já však zrak znovu upřela na hladinu jezera a sledovala tu scenérii.

„Jak?"  Utrhla jsem si kopretinu a hrála si s ní.

„Tohle místo láká všechny Harky. Kdykoliv s nějakým jedu, ocitneme se tady."  Ian sklopil pohled a začal si mnout prsty.

„Co se děje?"  Tentokrát jsem se už na něj otočila a tázavě se na něj dívala.

„Naposledy jsem tu byl před dvaceti lety s tvojí matkou. Tady jsme tě počali."

Zalapala jsem po dechu.  Tak tady jsem vznikla? Na takovém nádherném místě? Malinko mě zahřálo u srdce. Doteď jsem si myslela, že jsem byla omyl, kterého se rodiče snažili zbavit. Ale jak to vypadá, tak až tak neplánovaná jsem nebyla. Nad touto myšlenkou jsem se usmála.

„Tati?" Uchopila jsem otce za ruku a mnula si ji ve svých. „Prosím, povídej mi o mámě. Kdy jste se poprvé setkali, jak dlouho jste byli spolu, a," polkla jsem," a proč tu teď není."

Táta se na mě smutně podíval, ale pak jen neznatelně kývl.

„Pokud jsi po matce, tak máš ten dar. Ten dar, po kterém spousty Harků touží. Mohu to vidět?" Nemusela jsem se ani ptát, hned jsem věděla, o čem to mluví.

Malinko jsem se odtáhla a hned na to se proměnila v statného plavého jaguára. Položila jsem přední nohy do jeho klína a na ně si položila hlavu.

„Úchvatné." Slyšela jsem Ianův šepot. Opatrně mě začal hladit špičkami prstů, jako by se bál, že ho pokoušu. Zavrněla jsem. Chtěla jsem mu ukázat, že tam se mi to líbí. Nemusela jsem se na něj podívat, abych věděla, že se usmívá.  Začal mě hladit po celých zádech. Bylo to víc než příjemné.

Nadechl se a spustil svůj životní příběh.

„Tvoji matku jsem potkal před dvaadvaceti lety na oslavě narozenin mého kamaráda. Musím uznat, že byla nádherná. Vypadala jako ty. Její černé havraní vlasy ji ve vlnách spadaly do půli zad, její azurové oči zářily přes celou místnost a obličej, s mírně ostrými rysy, byl zdoben úsměvem od ucha k uchu. Musím uznat, že byla celkem drobná. Pamatuju si přesně, že měřila 170 cm. Oproti mým 185cm to bylo docela dost. Lišila se do ostatních. Nepotřebovala žádný make-up, aby vypadala dokonale. A taky nepila. Jako jedna z mála byla o půlnoci střízlivá. Druhý den jsem ji potkal zase a tak jsem neváhal ani chvíli a pozval jsem ji na kávu. Loryn byla ta nejkrásnější osoba, kterou jsem potkal. Nebyla zlá, lhostejná, pomluvačná ani závistivá. Oplývala láskou, vášní, optimistem a smyslem pro humor. Po dvou letech randění jsem ji požádal o ruku. Společně jsme vybudovali tohle všechno. Žili jsme tu spokojeně a pak jsme našli toto místo, kde jsme tě počali. Věděli jsme jen jedno, nebudeš tu moci zůstat s námi. Týden po tvém početí se v Oaklandu začali ztrácet lidé. Já i tvoje matka jsme je všechny znali. Všichni do jednoho byli Harci. Takže jsme věděli, proč mizí. Přišli lovci. S tvojí matkou jsme tu žili dál, tahle budova je daleko od ostatních, a když ji nehledáš, nenajdeš ji. Pár dní před tvým narozením ji ale lovci našli. Museli jsme udělat opatření. Vymysleli jsme plán. Zavolali jsme Klaru, Loryninu sestru, aby přijela. Klara Loryn odvezla do San Franciska a já tu zůstal, abych odvedl lovcovu pozornost. O měsíc později se Loryn vrátila, ale bez tebe. Netušil jsem, co to znamená. Vysvětlila mi to tak, že ty, Parvati, tohle jméno jsme vybrali společně, budeš aspoň 15 let žít s Klarou, abys byla v bezpečí. A my se pak pro tebe vrátíme. Klara měla za úkol zatajit ti, co jsi zač. A to se jí povedlo. Jenže má myšlenka, že lovci jsou pryč, nebyla správná. Napadli nás. Chránil jsem Loryn ze všech sil, ale po porodu byla stále slabá. Nedokázali jsme se ubránit. Určitě se ptáš, jak to, že žiju. Netrefili mé srdce, jak si mysleli. V nemocnici mě dali do pořádku, ale já neopouštěl tohle místo. Chtěl jsem tu být s ní, s Loryn."

Podívala jsem se na tátu. V jeho očích se leskly slzy a jiné, ty neposednější, už cestovaly po jeho tváři. Vstala jsem, oklepala se, a olízla mu neposedné slzy. Usmál se na mě a pohladil mě po hlavě.

Západ slunce již skončil a mi tam spolu jen tak seděli a užívali si blízkost toho druhého, když se ozval výstřel. Škubla jsem sebou a otočila se k domu, kde byly jasně zřetelné záblesky po dalších výstřelech. Kaidan!!

Rychle jsem se proměnila zpět a na nic nečekala. Rychlostí blesku jsem odvázala Fairy, naskočila na ni a uháněly jsme zpátky. O sekundu později se vedle mě objevil táta s Emulou.  

Klisny synchronizovaně běžely, co jim nohy stačili. Obě přerývavě dýchaly. Fairy se na krku objevily první kapičky potu. Já však stále musela přemýšlet, co se mohlo stát.  Co když to byli lovci ze San Franciska? Co se stalo Kaidanovi? Je v pořádku?  Tyhle myšlenky mi létaly hlavou jako motýlci.

Konečně jsme doběhli k domu. Jedním prudkým škubnutím jsem zastavila Fairy a seskočila z ní. Nepřivazovala jsem ji ani neodvedla do ohrady, prostě jsem ji tam nechala.

Vřítila jsem se do domu. První, co jsem spatřila, byly rozbité vázy a zničená televize. Ve zdi byly díry po kulkách. Všude šel cítit střelný prach.  

Hledala jsem Kaidana, celá roztřesená ze všech těchto událostí. Těkala jsem očima od místa k místu, ale nemohla jsem ho najít.

Najednou se z prvního patra ozvala rána. Nečekala jsem na otce a vyběhla po schodech do jednoho z pokojů.

Rozrazila jsem dveře a uviděla Kaidana, bezvládně ležícího na zemi v kaluži krve. Rozhlédla jsem se po místnosti. Okno bylo otevřená a do pokoje vlál příjemný chladivý vánek.

Přiběhla jsem ke Kaidanovi a očima přejela jeho tělo.  Koukala jsem na jeho bezvládné tělo a hledala ránu, z které by mohlo vytéci tolik krve. Nakonec jsem si všimla malého, téměř neviditelného, nožíku zabodnutého v Kaidanově pravém boku.   Uchopila jsem ručku a byla připravená škubnout.

„Ne!" Ozvalo se za mými zády. Nevěřícně jsem se otočila na Iana, stále držejíc ručku nože.

„Vykrvácí. Teď ten nůž aspoň brání průtoku krve. Lovec se musel trefit do nějaké žíly nebo tepny, jinak by tolik nekrvácel." Táta přešel ke mně a pohladil mě po zádech. Pak uchopil moji ruku, kterou jsem stále pevně svírala nůž, a odtáhl ji.

„A co teď?" Fňukla jsem. Do očí se mi draly slzy a já je nedokázala zadržet. Nemohla jsem přijít o dalšího člověka, na kterém mi začalo záležet. Já to prostě nedokázala. 

————————————————-

P.S. V médiích máte Fairy (akorát ona je bez té lysinky)