Vzácná krev ✓

XXV. Nemocnice

Seděla jsem na velmi nepohodlném křesílku v Kaidanově nemocničním pokoji. Přístroje, na kterých byl připojen, stále pípaly a mě to dohánělo k šílenství. Jediné, co mě uklidňovalo, byla jeho přítomnost a to, že teď už je v pořádku.

Koukala jsem na jeho nehybnou tvář. Co se tam vlastně stalo? Kdo ho napadl? Mohli to být ti lovci, co po nás vystřelili doma?

Víčka mě začala tížit. Seděla jsem tu už něco málo přes tři hodiny, a to od čtyř ráno. Stiskla jsem jeho ruku a odešla si pro kávu.

Sešla jsem jedno poschodí, zatočila doleva a pak zase doprava. Bože, zdejší nemocnice je bludiště bez značek. Znovu jsem zatočila doprava a omylem vrazila do jedné sestřičky.

„Omlouvám se." Vyhrkla jsem na ni. Z nepochopitelného důvodu na sobě měla roušky a vlasy schované v šátku. Vypadala, jako by vůbec zdravotní sestra nebyla.

„Prosím Vás, kde tady najdu automat s kávou?" Lehce jsem se na ni usmála a prohlížela si ji. Začala být nervózní.

Pak jsem zvedla ruku a ukázala za sebe. Kývla na mě a zmizela v tomto bílém bludišti.

Rozešla jsem se tím směrem a z hlavy jsem nemohla vyhnat její obrázek. Její velké oříškové oči mi byly tak povědomé a ten pramen kaštanových vlasů, co ji trčel zpoza šátku... Počkat!!

Okamžitě, jak mi došlo, kdo to je, tak jsem se otočila a běžela za ní. Proběhla jsem okolo hloučku pacientů a ocitla se u sesterny.

„Haló?" Zaťukala jsem na linku, abych upoutala něčí pozornost. Ze dveří vyšla starší hnědovláska při těle. Zlostně na mě upřela svoje šedé oči.

„Potřebuješ něco?" Její hlas byl hrubý a vysoký zároveň. Dalo by se říct, že to byla až směšná kombinace.

„Ano. Hledám jednu sestřičku." Můj pokus o vřelost byl pryč a v mém hlase šel slyšet spěch a lhostejnost.

„Tak fajn. Mám jich tady přes patnáct, stačí ji jen vybrat." Protočila na mě očima. Jak si to opovažuje?!

„Tahle měla roušku, velký hnědý oči, hnědý vlasy a šátek přes hlavu."

„Margaret!" Zařvala ta velmi sympatická sestra a zmizela zpátky ve dveřích, ze kterých o sekundu později vyšla velmi malinká platinová blondýnka se stejnýma šedýma očima. Tak tohle, jestli je ta holka, kterou jsem potkala na chodbě, tak v tom případě musím zlepšit popisovací schopnosti.

„Slyšela jsem Vás za rohem. Ale žádnou takovou kolegyni tu nemáme." Zakroutila Margaret hlavou a vřele se usmála.

„Děkuju." Špitla jsem a vydala se radši zpátky za Kaidanem. Už jsem se v těchto prostorách zdržela přes půl hodiny a to je dost. Chci být u toho, až se probudí.

Znova jsem vyšla schody, zabočila doleva a našla Pokoj 421. Otevřela jsem dveře a zamrzla na místě. Sestřička, do které jsem narazila, se skláněla nad mím přítelem a něco mu píchala do ruky.

„Hej!" Zařvala jsem a vyběhla k ní. Ta holka pohotově zvedla hlavu a já se jasně zarazila v půli kroku.

„Miko?"

Mika se jen usmála a strhla si ten červený šátek z hlavy, takže teď byly vidět i její extrémně husté kaštanové kadeře svázané v culíku. Usmála se na mě a než jsem se stačila nadát, otevřela okno a byla pryč.

Přiběhla jsem k oknu a vyhlédla ven, kde jsem spatřila pouze černou siluetu běžící do centra. Pak jsem si vzpomněla na Kaidana a pohotově se k němu nahnula.

Zkontrolovala jsem všechny přístroje. Vše v pořádku. Co mu to teda píchala? Očkování určitě ne.

Rozhodla jsem se, že nejlepší bude zavolat tátovi o pomoc. Vytočila jsem jeho číslo, zvedl to hned po prvním zvonění.

„Tati, mohl bys, prosím, přijet do Nemocnice sv. Patrika?"

Z telefonu se ozvalo jen zvláštní mručení, ve kterém jsem poznala špetku souhlasu. Zavěsila jsem a vyčkávala.

Ian přišel za hodinu. Přisedl si do druhého křesla.

„Co se stalo, že jsi mě volala?" Starostlivě se na mě podíval, ale já nespouštěla zrak z Kaidanovy nehybné tváře.

„Byla tady Mika. Něco mu píchla, ale já nevím co." Sklopila jsem zrak ke svým rukám v klíně a po tváři mi začala stékat slza. Táta mě pohladil po ruce a já se na něj podívala. Bříškem palce mi setřel slzu a mírně se usmál.

„Všechno bude v pořádku."

„A co když ne? Co když já nikdy nebudu pokojně žít? Proč musím být to, co jsem?" Vzlykala jsem a věděla, že na tyhle otázky nemá odpovědi. Ale překvapilo mě, že na ně začal opravdu odpovídat.

„I já jsem Hark, a doteď jsem poklidně žil. Stačí, když budeš vědět, jak na to. Každý člověk je takový jaký je, a my jsme silnější, rychlejší, hbitější a naším posláním je ochraňovat lidstvo. Tím, že si to zpackalo lovci, nám přitížilo, to ano, ale my se nedáme." Usmál se na mě a uchopil mé ruce do svých. Pak jeho zrak sklouzl k zemi, pod Kaidanovo lůžko.

Otočila jsem se tím směrem a spatřila malou injekční stříkačku se zbytkem kalné zelené látky. Šla cítit čpavkem a .... citrónem?

„Co to je." Kuňkla jsem, když se pro injekci otec natahoval.

„Tohle mu píchla, že?"

„Jo." Přikývla jsem.

„Tak tohle," Ukázala mi injekci zblízka, „Je přeci mučenka, zlatíčko. Jen jiná odrůda. Tahle dokáže zablokovat schopnost úplné přeměny na jaguára na dobu neurčitou. Záleží, kolik mu toho píchla."

Takže z Kaidana je vlastně obyčejný Hark? Proč ho nejdřív zkouší zabít a teď tohle? Proč to nezkouší na mě? To mě chtějí psychicky zabít?

„Takže. Co s tím?"

Táta jen pokrčil rameny.

„Jediné, co teď můžeme udělat, je dostat ho odsud." Řekl a začal se rozhlížet po místnosti. Nevím, co hledal, ale očividně to nemohl najít.

Vstala jsem a prohledala místnost. Našla jsem jen pár přikrývek a uniformu sestřičky. Fajn, plán mám.

„Tati, koukej." Ukázala jsem mu uniformu a deky. Nejdřív na mě nevěřícně koukal, ale pak přikývl.

„Dobrý plán." Usmál se na mě.

Chtěla jsem se jít převléct za posuvnou stěnu, ale zaregistrovala jsem pohyb. Kaidan se začal probouzet. Sakra, měl hrát mrtvolu.

Svraštila jsem obočí a přišla k němu. Pomalu, jako by se obával, otevíral svoje oříškové oči. Když ho ale oslnilo nemocniční světlo, hned je zase zavřel.

„Bože, mě bolí hlava jak čert." Zaklel potichu pro sebe. Netušil, že s ním tu jsem já a táta.

„Kaidane?" Pohladila jsem ho po ruce. V ten moment otevřel oči doširoka a zadíval se na mě.

Táta začal šmátrat v tašce, kterou si donesl. Vytáhl z ní malou černou taštičku a položil ji na postel. Já i Kaidan jsme na něj zaraženě koukali.

Po chvíli vytáhl malý kelímek a prášek. Do kelímku napustil vodu a vše podal Kaidanovi.

„Vem si to, pomůže ti to."

Kaidan přikývl a udělal, co se po něm chtělo. Najednou upadl do bezvědomí.

„Cos to udělal?!" Zvýšila jsem na něj hlas a začala pozorovat přístroje.

„Potřebujeme mrtvolu. Uspávadlo pro všechny případy. Je mladý a silný, takže předpokládám, vydrří maximálně hodinu." Pokrčil rameny.

Fajn, takže na náš plán máme hodinu. To je dost času.