Vzácná krev ✓

XVI. Bitva

„Teď!!"

Uslyšela jsem Elizabethin jasný a ostrý hlas, který nám říkal, že můžeme vyrazit do boje.

Varovně jsem zavrčela a vyskočila z okna. Vedle mě se objevilo tělo černého jaguára, který také varovně vrčel.

Proti nám se rozběhl pár lovců, každý z jednou velice ostrou katanou. Nečekala jsem příliš dlouho, napjala jsem se, a když se lovec ohnal, přidřela jsem si a vyskočila mu na hrudník. Pod mou vahou se svalil na záda, zabořila jsem své drápy do jeho hrudníku a poté mu rozkousla hrdlo. Kaidan to udělal podobně.

Za mnou se ozval ten již známý zvuk čepele svištící vzduchem. Prudce jsem odskočila a otočila se na zdroj tohoto zvuku. Zlověstně se na mě usmíval dvoumetrový chlápek se zrzavými vlasy a hnědýma očima. Jeho mohutné tělo se napjalo a on se znova napřáhl.

Odrazila jsem se, ale tentokrát mi čepel přejela přes zadní nohu a vytvořila mi jasnou a hlubokou ránu. Zakňučela jsem bolestí a ohnala se po útočníkovi drápy. Zasáhla jsem ho do obličeje a rozřízla mu ústa.

Těsně po dopadu na zem jsem se bolestivě odrazila a skočila mu po krku. Stále si držel zraněnou tvář a tak nepostřehl můj útok.

Dva byli vyřazeni z boje.

Rychle jsem se koukla po ostatních. Na zemi ležela těla lovců, ale všimla jsem si i pár Harků. Mezi mrtvými jsem poznala i tu ženu, kterou jsem s dítětem viděla první den.

Elizabeth bojovala dokonale. Ladné úhybné manévry střídal útok. Vždy se dokázala přesně trefit na tepnu a tím okamžitě vyřadit lovce z boje. Ona byla nezraněná, což jsem obdivovala.

Mé stehno stále krvácelo a já pocítila tepání v oblasti rány, ale přes příval adrenalinu jsem tomu nevěnovala pozornost a očima hledala další.

Kaidan si vedl o poznání hůř než Eliz, ale i o poznání líp než já. Bojoval už se třetím lovcem a zatím byl nezraněn.

Vyhledala jsem i Joshe a okamžitě si všimla zakrváceného trička v oblasti ramene. Aspoň jsem nebyla jediná zraněná. Bojoval dobře. Díky své síle dokázal protivníka vyvést z rovnováhy a tím i získat převahu.

Ucítila jsem jemný vánek a všimla si, že ke mně běží další lovec. Zavrčela jsem a rozběhla se mu naproti.

Ozval se výstřel a všichni strnuli na místech. Mé oči se upřely na toho, kdo vystřelil.

Polekaně jsem koukala na muže ve středním věku, s mohutnou postavou a černými vlasy. V rukou svíral pistoli a upřeně mě pozoroval. Namířil na mě zbraň a ve chvíli, kdy vystřelil, jsem ucukla.

Kulka prosvištěla kolem mě a zasáhla muže, s kterým jsem chtěla bojovat.

Neváhala jsem ani chvíli a rozběhla se k tomu muži. Když jsem se mu podívala na oči, zastavila jsem se. Jeho oči zářily zlověstně a byli dokonale stejné jako....jako Mikaelovi.

David Miss.

Vztekle jsem zavrčela a odrazila se do útoku. David se napřímil, a když jsem na něj dopadla, pevně mě sevřel v objetí a poté se mnou hodil o zem.

Ozvalo se křupnutí a já pocítila prudkou bolest na hrudníku.

„Tady se někomu zlomila žebírka." David zakroutil hlavou a začal se smát.

Za ním se vynořil jiný Hark a chtěl ho překvapit, ale Miss bleskurychle vytáhl z opasku katanu a než se Hark nadál, katana prošla jeho hrdlem.

Pokusila jsem se vstát, ale ta bolest byla nesnesitelná. Bolel mě každičký sval.

„Jsi slabá. Jsi nic." Miss plivl vedle mě. Pak se rozhlédl, jak se daří jeho lidem.

„Jak to vypadá, dlouho se tu nezdržím," zavrtěl hlavou a začal se přibližovat ke mně," a tak dokončím, proč jsem přišel a zase zmizím."

Pevně sevřel katanu a zastavil se těsně nade mnou. Napřáhl ruce nad hlavu a na tváři se mu objevil zlověstný úšklebek.

„Papá."

V tom mu na záda přistál Kaidan a zakousl se mu do krku. David vyjekl překvapením i bolestí zároveň a snažil se setřást černého jaguára, pevně se držícího na jeho zádech.

„Zmiz ty bestie černá!"

Kaidan se však nepustil a stále kousal a trhal Davidův krk. Nemohla jsem se na to dívat.

Pokusila jsem se znova vstát a zapřela se nohama tak, jak to dělají novorození koně. Hlavně se udržet. Hlavně získat rovnováhu.

Když jsem konečně stála pevně na zemi, koukla jsem se Missovi do očí.

Jasně slábl. Váha jaguára byla čím dál větší a on nakonec poklekl přede mě. Podívala jsem se na něj a skočila.

Zaryla jsem mu zuby na druhou stranu krku a pomohla Kaidanovi ho zabít.

David dopadl tvrdě na zem a přimáčkl mi ocas. Vyštěkla jsem bolestí a vytrhla se mu.

Dýchala jsem mělce a přerývavě. Neodvážila jsem se nadechnout pořádně. Obávala jsem se, aby se mi zlomená žebra nezarazila do srdce.

Podívala jsem se děkovně na Kaidana a poté očima vyhledala Joshe.

Prudce jsem se proměnila zpět a vyběhla za ním.

„Ne! Joshi! Ne!"

Do očí se mi hrnuly slzy.

Klekla jsem si k jeho bezvládnému tělu. Ještě dýchal.

Dala jsem si jeho hlavu do klína a hladila ho po vlasech. Koutkem oka jsem zkoumala jeho tělo, až jsem narazila na ránu uprostřed břicha.

„Ne. Ne. Neopouštěj mě. Nemůžeš mě tu nechat, Joshi."

Sklonila jsem se a políbila mu čelo. Celá má tvář byla mokrá od slz, už jsem neměla sílu si je utřít. Nechala jsem je volně klouzat po tváři.

Vedle mě se usadil černý jaguár a olízl mi tvář. Okolí se začalo plnit ostatními Harky.

„Jděte. Vypadněte!" Zakřičela jsem jako hysterka a začala se kolíbat.

Nemohla jsem o něj přijít. Nešlo to. Byl jediný, který stál vždy po mém boku a teď mi odchází! Ne, ne ne a ne!!

„Miluju tě."

Otevřela jsem oči a podívala se na něj.

„Nemluv, Joshi. Tohle ani neříkej, tohle není konec." Lehce jsem se usmála a pohladila ho po tváři.

Ztěžka se na mě podíval a taky se usmál.

„Miluju tě, Parvati Denielsová."

Poslední slova zněla jen jako výdech, poslední výdech.

„Já tebe taky, Joshi Blakeu."

Znova jsem ho políbila na čelo a poté i na ústa. Má tvář již byla suchá, slzy zmizely. Stejně jako mi odešel on. Stejně, jako mi odešel Josh.

-----------------

Taky jste u toho drželi slzy na krajíčku? Já teda jope :/