Vzácná krev ✓

VIII. Závěť

Ráno jsem se vzbudila do slunného Kalifornského dne. Ten zatracenej budík mě vzbudil vcelku brzo. "Ssss" sykla jsem si pro sebe.

Sedla jsem si na postel a zkontrolovala své lýtko. Nebyla tam ani jizva. Protáhla jsem si poraněnou nohu a nic. Naprosto žádné známky toho, že by mě včera někdo sekl.

Vstala jsem a došla k šatníku. "Že bych se dnes vypravila do školy?" Usmála jsem se sama pro sebe. Půjdu. Zaskočím všechny. Po třech dnech "nemoci" se vydám do školy. Oblékla jsem si proto černé šortky a černé tílko. Vlasy si zapletla a svázala černou stuhou. Namalovala jsem se a vydala se nasnídat.

Když jsem vycházela z domu, všimla jsem si, že ve schránce je nějaká velká žlutá obálka. Strčila jsem si ji do batohu a vyběhla do školy. Aspoň se protáhnu. Nemám náladu volat Mice, aby pro mě přijela.

***

Mika na mě vykulila oči. "Parv? Proč si mi nezavolala, abych pro tebe přijela?" divila se. "A proč? Radši si zaběhám a protáhnu se." Usmála jsem se na ni lhostejně, vylovila ze skříňky učebnici fyziky a vydala se do hodiny.

Tentokrát jsem si ale nesedla vedle Miky do přední lavice, ale naopak jsem si sedla do lavice, která byla co nejdál od učitele. K Mice si přisedl Mason a zadíval se na mě. Mrkla jsem na něj. Přivřel oči a posadil se. Jako poslední do třídy vběhl Rick. "Zase pozdě, Ricku!" zvýšila jsem na něj hlas. "Parv. Zato ty jsi tu nějak brzo." Odvětil mi. Přivřela jsem na něj oči a pousmála se.

Do třídy vešel učitel Brown. Všichni se postavili, jen já zůstala sedět. "Slečno Denielsová. Je mi opravdu líto vaší ztráty, ale mohla byste se laskavě postavit?" Sakra. Co si o sobě myslí? Že má nade mnou právo rozkazovat mi? Klidně bych mu mohla drápy rozpárat hrdlo. "A proč? Vstanu a zase si sednu. K ničemu Browne." Páni. Já mu zatykala. "Slečno Denielsová! K tabuli! Ihned!" zvýšil na mě hlas. Líně jsem vstala a vydala se tedy k tabuli. Opřela jsem se o ni a poslouchala jeho proslov. Ostatní si mezitím sedli. "Slečno Denielsová, co si myslíte, že děláte?! " Pokrčila jsem rameny. "A jak to mám vědět." Odpověděla jsem mu a otočila se na něj. Zahlédla jsem Miku, Ricka a Masona, jak na mě kulí oči. Zaposlouchala jsem se. "Tohle není Parv." Šeptal Mason Mice. Ona však ze mě nespouštěla oči. Líbezně jsem se na ni usmála. "Slečno Denielsová? Posloucháte mě vůbec?" promluvil na mě zase učitel Brown. On nedá pokoj. Kdyby věděl, co jsem zač...

Stočila jsem pohled na něj. "Říkal jste něco?" Třída se začala tiše smát. "Máte za 5 za práci v hodině a také poznámku. Doufám, že vám to stačí." Byl rozčilený. Jsem to ale šibalka. Sama pro sebe jsem se usmála a otočila se na patě.

Během hodiny jsem ho vůbec neposlouchala. Nezajímala mě škola, chtěla jsem jen rozptýlení. A to jsem i dostala. V půlce hodiny jsem si vzpomněla na obálku, co byla ve schránce. Vytáhla jsem ji a rozbalila. "ZÁVĚŤ PANÍ DENIELSOVÉ" stálo tam. Otevřela jsem přeložený list A4 a začala číst.

Pro: Parvati Denielsová

Od: Ben Stuff

Předmět: závěť vaší tety- Klary Denielsové

Po smrti vaší milované tety, Klary Denielsové, byla objevena její

závěť. V ní stálo, že dům, ve kterém jste bydlela společně s ní, je

po její smrti odkázán Vám i s menší peněžní částkou. Částka činí rovných

100 000 amerických dolarů. Prosíme Vás, abyste se dostavila s touto

závětí co nejdříve na městský úřad, kde s Vámi přidělený právník sepíše

poslední důležité papíry a předá Vám šek společně s doklady ohledně Vašeho

nového domu.

(Tento papír, opakuji, doneste s sebou na Kalifornský městský úřad. Děkuji.)

Zrovna zazvonilo, když jsem dočítala poslední slova. Fajn. Škola končí po první hodině. Aspoň pro mě. Sbalila jsem si věci a vydala se na městský úřad.

***

Všechny doklady byly vyřízené. Dům je můj a taky mám 100 000 dolarů!! Jsem to ale dítě štěstěny. Teda, jak pro koho. Bylo na čase dál pátrat po velkém šéfovi.

Z pokoje jsem vzala mačetu a pistoli a zastrčila jsem si je za opasek. Chtěla jsem již odejít z domu. V tom mě zastavil Josh. Stál ve dveřích, zapřený. "Pusť mě!" zařvala jsem na něj. "Ne ne. Je na čase tě spravit." Usmál se na mě. Chtěla jsem ho praštit, ale chytil mi ruku a stočil s ní tak, že jsem nakonec ležela na zemi, znehybněná pod vahou jeho těla. "Parvati. Tohle nejsi ty. Donutím tě zapnout emoce." Pošeptal mi chladně do ucha. Cítila jsem, jak mi přidělává na ruce pouta. "To si nemyslím." Odvětila jsem mu. Zvedl mě a vedl k sobě do auta.

Posadil mě na přední sedadlo a zapásal. "Pásy? To mě má udržet?" "Ne, ale to co tě udrží, bude i zatraceně bolet." Řekl sklesle. Očividně mi nechce ublížit. Protočila jsem panenkami. "Pan Měkouš." Pronesla jsem a otočila hlavu na něj. Z kapsy vytáhl hadřík a do něčeho ho namočil. Asi chloroform. Přiložil mi to na ústa. Najednou mi začala těžknout hlava. "Co? Co to je?" zašeptala jsem oslabeně a upadla do bezesného spánku. "Nechci, abys viděla, kam jedeme. Miluju tě." Slyšela jsem jeho hlas, který se mi však vzdaloval. Až byla všude jen temnota. Černočerná temnota.