Vzácná krev ✓

XI. Proměna

Seděla jsem v ložnici na postele. Už týden jsem bydlela u Joshe, protože doma bych to sama nezvládla. A už dva dny čekám na hovor od Miky, které jsem řekla, co jsem zač. A stále nic. V hlavě mi běží pořád dokola, co jsem ji řekla. Josh se mě snažil už několikrát uklidnit, ale nikdy se mu to nepovedlo. Bála jsem se Mice zavolat, nechci ji děsit, ale pokud mi do zítřka nezavolá, tak se o to pokusím. Koukala jsem se na své ruce, které jsem měla v klíně, a přemýšlela nad tím, co se mi stalo. Ještě minulý měsíc jsem byla spokojená puberťačka plná snů a tužeb a teď? Teď je ze mě něco jiného. Rick i Mason říkají, že jsem se změnila. Jsem uzavřenější. Nevěřím nikomu, jen Josh má moji plnou důvěru. V tom se z obýváku ozvaly rány.

Vstala jsem a seběhla po schodech dolů.

V obýváku stálo 5 lovců. Dva z nich drželi Mikaela a Joshe s mačetami pod krkem. Josh měl probodnuté rameno a krvácel ze stehna. Mikael měl bouli na hlavě, asi ho omráčili. Zbylí 3 lovci na mě koukali. "Tak tady jsi." Usmál se na mě ten nejvyšší. Uchopil pevněji mačetu a mé tělo se napjalo. Přimhouřila jsem na něj oči. Nechtěla jsem uhnout pohledem, je to jen projev slabosti, na který teď není vhodná chvíle. Zatnula jsem ruce v pěst a chtěla vyběhnout do boje, když ten nejvyšší zvedl ruku. "Jakýkoli krok, který uděláš, "ukázal na Joshe a Mikaela, "je bude stát život." Pak se podíval na mě. Přestala jsem dýchat a přemýšlela, co udělám. Musím jim nějak pomoci. "A co tedy chceš?" propalovala jsme Nejvyššího pohledem. On pokynul dalším dvěma strážcům, kteří stáli těsně za ním, aby mě chytli.

Byli skoro u mě, když se stalo něco nepředvídatelného. Mé tělo sevřeli neskutečně bolestivé křeče. Skácela jsem se s řevem k zemi. Koukla jsem se na Joshe, který na mě třeštil oči a snažil se dostat ze spárů lovce. Marně. Chytla jsem se za břicho a ucítila stahy. Oba lovci strnuli ve svých pozicích. Znovu jsem zakřičela, ale nebyl to můj hlas. Ten hlas byl dravější, hrubší a nebezpečnější. Oba lovci ustoupili o tři kroky zpět. Já křičela v bolestech a válela se na zemi. Začalo mi být neskutečné teplo. Najednou jsem na rukou ucítila krev. Zvedla jsem je před oči a uviděla drápy. Probodla jsem si kůži. Pokusila jsem se vstát, ale dopadla jsem na všechny čtyři. Vykřikla jsme znova bolestí, která prošla moji hlavou. Uvědomila jsem si, že vidím, cítím a slyším jinak...lépe. Můj sluch i čich byli ostřejší a zrak, ten byl výraznější. Dívala jsem se na koberec, ale najednou jsem se dívala jako by přes lupu. Viděla jsem částečky prachu, špínu i samostatné štětinky koberce. Další vlna bolesti projela mým tělem a já si všimla, jak se mi zatnuly všechny svaly v těle. Zavřela jsem oči, a když jsem je znova otevřela, tak jsem to nebyla já!! M éruce, vlastně už nohy, byly porostlé jemnými chlupy se skvrnami. Celé mé tělo bylo znatelně mohutnější, a já cítila, jak se mi u zadečku pohybuje ocas. Já se proměnila? !

Neváhala jsem a znova se podívala na ostatní v místnosti. Všichni se na mě dívali s otevřenou pusou. Odrazila jsem se zadníma nohama a vyskočila na nejbližšího lovce. Zakousla jsem se mu do krku a v ústech ucítila krev. Stiskla jsem silněji, až jsem uslyšela křapnutí. Spadl přímo na mě. Vymanila jsem se z pod jeho těla a vyrazila po dalším lovci. Tan již byl připravený. V ruce třímal mačetu, a když jsem se odrazila, naprázdno jí promáchl. Udělal chybu, které jsem využila. Zakousla jsem se do jeho ramene a cukla hlavou. Zařval bolestí. Utrhla jsem mu kus ramena a drápy podrápala celé tělo. Klekl si a já mu chvatně prokousla průdušnici. Další dva lovci, kteří před chvílí drželi Joshe s Mikaelem, se na mě vrhli. Vyhnula jsem se jejich mačetám a odrazila se od zdi. Jednomu z lovců jsem dopadla na záda a zlomila mu vaz. O dalšího se postaral Mikael, který poté pomohl Joshovi a společně omráčili Nejvyššího.

Teď tu byl jiný problém. Stála jsem ve své levhartí podobě uprostřed obýváku a přemýšlela, jak se znovu přeměnit. "Parv. Zkoušej to dál. Musí se to povést." Pohladil mě Josh, já zavrněla a přikývla jsem. Přemýšlela jsem nad pocity, které jsem cítila ve chvíli své proměny. Strach, vztek, znechucení a napjatost. Jen jedna z nich ve mně probudila proměnu, a jen jedna z nich mě může vrátit zpět. Jenže která?

Vybrala jsem si jednu, která byla nejpravděpodobnější. Strach. Soustředila jsem se na všechen strach v mém životě. Strach z prvního dne střední, strach z první jízdy na kole, strach ze samoty a ... strach, že přijdu o Joshe. Zabralo to. Znovu jsem ucítila tu bolest svalů. Pocítila jsem silné křeče v břiše a na nohou. Během sekundy jsem stála na nohou a usmívala se od ucha k uchu.

Ale něco bylo jinak. Přemýšlela jsem co. Panebože! Mé smysly! Všechny byly ostřejší než před proměnou. Zaměřila jsem svůj zrak na Joshe a všimla si každé jizvičky na jeho tváři. Viděla jsem ostřeji, slyšela jsem až na pět kilometrů daleko, a cítila jak hebkost mé kůže na rukou tak pachy, které se řinuly odevšud.

Došla jsem k Joshovi a políbila ho. Polibek mi oplatil a přitiskl se mě na sebe. "Dokázala jsi to." Pošeptal mezi polibky. "Ehm." Odkašlal si Mikael, který stál hned za Joshem. Usmála jsem se a odtrhla se od něj. Políbila jsem ho na tvář a vydala se do kuchyně. "Hoši, mám hlad jako vlk, na večeři budou těstoviny!" zakřičela jsem ve dveřích a šla vařit.