Vzácná krev ✓

XIX. Dopis

Ráno jsem vstala vcelku brzy. Sedla jsem si na kraj postele a zamžourala očima. Vyhledala jsem budík.

6:30

„Bože, tak brzo." Povzdechla jsem si a chytla se za hlavu. Pak mě něco napadlo. Půjdu si zaběhat.

Odkráčela jsem do koupelny, svlékla se a pustila na sebe proud vlažné vody. Řádně jsem se osprchovala a vysušila si vlasy. Udělala jsem ranní hygienu a potom na sebe hodila růžové tílko a černé tříčtvrtky. Vlasy jsem si dala do vysokého culíku.

Popadla jsem mobil a sluchátka a vyběhla do poklidného městečka.

Proběhla jsem kolem baru a pak jsem se ocitla před svým starým domem. Na chvíli jsem se zastavila a zavzpomínala na staré dobré časy. Pak jsem zase vyběhla, směr les.

Ucítila jsem vůni jarního listí a po chvilkovém zaposlouchání jsem slyšela i lesní zvěř. Dokonalé.

Chvíli jsem ještě běžela lesní cestičkou, když jsem před sebou spatřila dívku. Podle oblečení jsem poznala, že je to Mika.

Doběhla jsem tiše k ní a poklepala ji na ramena.

V tu chvíli si rychlostí blesku přidřepla a pokusila se mě podkopnout, ale já pohotově zareagovala a vyskočila do vzduchu. V ten moment se po mně Mika ohnala rukou, ale její útok jsem vykryla

Konečně se otočila a spatřila „útočníka", tedy mně.

„Parv! Kruci, tys mě vyděsila!" Řekla a objala mě. Objetí jsem jí s láskou oplatila.

„Kde ses to naučila?" Zeptala jsem se jí, když jsme se odtáhly.

„Táta mě učí bojovat. A tipuju, že ty ses to naučila s Joshem, že?"

Smutně jsem přikývla, ale pak jsem se zarazila.

„Počkat, táta tě učí bojovat? Proč?" Zvedla jsem tázavě obočí a založila si ruce na prsou.

„No...ehm...to nevím. Říká, že pro každý případ. Prý nikdy nevím, kdy mě může někdo přepadnout." V jejích očích jsem poznala, že mi neříká pravdu. Pro tentokrát jsem to ale nechala být.

„Bože, Parv, vypadáš strašně!" Mika si mě prohlédla a pak nakrčila obočí.

„Já vím," sklopila jsem hlavu, „moc poslední dobou nejím. Od jeho smrti." Po tváři mi začaly slzy dělat slané cestičky.

Mika se povzbudivě usmála a znova mě objala. „To bude dobrý. Proběhneme se a ty si skvěle pročistíš hlavu, jo?" Odtáhla se ode mě na délku ramen.

„Dobře." Špitla jsem. Mika mě pohladila po ruce a vyběhly jsme.

Celou cestu jsme probíraly události, co se jí staly. Třeba Syrýna, ta hvězdička školy, spadla ze schodů a zlomila si nos. A naše třídní, ta bestie mě prý pomlouvá, že jsem skončila se školou z důvodu, že jsem na to prostě neměla, a že takhle dopadnout všichni, kdo se nebudou učit. Té bych dala taky do nosu.

K našemu domu jsme doběhly asi za hodinu. Chtěla jsem z Miky dostat další informace, tak jsem ji nabídla kávu. S radostí přijala a mně se ulevilo.

„Ty dnes nejdeš do školy?" Zeptala jsem se jí, když jsem si uvědomila, že je středa a osm hodin.

„Ne." Pokrčila nad mou otázkou rameny.

„Proč?"

„Jsem tu s tebou. Dlouho jsme se neviděly a nějaká škola mi to nezkazí." Zamračila se na mě, ale já věděla, že to myslí ze srandy.

V duchu jsem skákala radostí, ale něco se mi na ní nezdálo.

„Kdy jsi byla naposled ve škole, Miko?"

Má otázka ji evidentně zarazila. „Jak to myslíš?"

„Něco mi tajíš. Vidím to. Jen chci vědět, co."

Mika hlasitě polkla a podívala se na mě.

„Už půjdu."

Než jsem stihla cokoliv říct, zmizela.

Nechápavě jsem tam seděla, dokud nepřišel Kaidan. Celý rozespalý, s rozcuchanými vlasy , mi podal obálku.

„Co to je?" Uchopila jsem obálku do rukou a hledala odesílatele, kterého jsem nenašla.

Kaidan jen pokrčil rameny. „Přišlo to dnes ráno."

Otevřela jsem obálku a vzala do rukou dopis, psaný ručně.

Milá Parvati,

Vím, že v nejbližší době budeš potřebovat pomoc někoho silného, kdo tě moc dobře zná. Nechtěla jsem ti to sdělovat takto, ale musím ti to říct. Tvůj otec žije. Vím, že jsem ti od mala vtloukala do hlavy, že tvoji rodiče umřeli, ale není to zcela pravda. Nevím, kde žije, ale jmenuje se Ian Daniels - pokud si tedy nezměnil jméno. Nejdřív jsem ti to chtěla říct osobně, bohužel mě poslední dobou někdo sleduje, určitě znáš ten pocit, a tak ti to píšu v tomhle dopise. Doufám, že jsem ti pomohla...

S láskou, teta Klara

Koukala jsem na papír s vytřeštěnýma očima a nevěděla co dělat. Smát se, že mám otce? Vztekat se, že mi lhala? Brečet, že mi nic neřekla?

Dala jsem přečíst dopis Kaidanovi.

Chvíli stál nade mnou a dopis si pročítal, a pak zvedl hlavu a soucitně se na mě podíval.

„Měli bychom najít tvého otce."