Vzácná krev ✓

XXI. Lovcova linie

Seděla jsem u velkého kruhového stolu v jídelně a procházela internet. Hledala jsem jakékoliv zmínky o Ianu Denielsovi z Oaklandu. Našla jsem pouze pozemky, které mu patřily, a musím uznat, že jich má vcelku dost. Že by můj otec byl boháč? Usmála jsem se nad svojí myšlenkou a dál pročítala informace.

Za sebou jsem uslyšela skřípot linolea. Dělala jsem, že nic neslyším, a dál zkoumala a hledala. Kdo by to mohl být? Napadal mě jedině on, jedině Kaidan.

Skřípot se ozval blíže mě a tak jsem jen počítala do desíti.

4, 3, 2, 1, ...

Odrazila jsem se od země a přeskočila židli. Dopadla jsem přímo před muže, o půl hlavy vyššího než já, s oříškovýma očima i vlasy. Kaidan.

„Taky nejsi zrovna myška." Rýpla jsem ho ukazováčkem do hrudníku a usmála se.

„Fajn," pozvedl ruce v poraženeckém gestu, „nejsem nejtišší, ale silnější jsem určitě já." Zasmál se a tím odhalil své bělostné zuby. Podíval se mi do očí a já se v těch jeho začala topit jako kočka v rybníku. Jako bych najednou ztratila pojem o čase. Toužila jsem tu jen stát a dívat se na jeho oříškové oči, hnědé jako sám lískový oříšek. Toužila jsem pohladit jeho dokonalou tvář a cítit teplo jeho kůže. Najednou jsem si však uvědomila, nad čím přemýšlím a o krok jsem ustoupila.

„Promiň." Kuňkla jsem a zadívala se na své žluté conversky. Uchopil mé předloktí a prsty mi zvedl hlavu, aby se mi mohl znova podívat do očí.

„Není za co se omlouvat." Lehce se usmál a odhalil dva zdobivé dolíčky. Pak se podíval za mě, na kulatý jídelní stůl. „Našla jsi něco nového?"

„Ne. Jen, že vlastní hodně pozemků. Všechny v okolí pár domů, takže jeden z nich bude určitě jeho." Téměř jsem šeptala.

Sjel rukou od mého předloktí a uchopil mé dlaně. Tázavě jsem se na něj podívala a všimla si jiskřiček radosti v jeho očích.

„Vyrážíme do Oaklandu." Zvesela se znova usmál a poté odešel. Nechal mě tam, oněmělou a opuštěnou, stát uprostřed jídelny.

Svěsila jsem ruce podél těla a radostně vykřikla. „Jede se do Oaklandu!!" Začala jsem jásat a pobíhat po místnosti jako malé dítko.

Stála jsem v pokoji, všude samé oblečení. Celý stůl byl zasypaný kosmetikou a jinými potřebami. Stála jsem tam, v tom nepořádku, a vymýšlela, co by se mi do Oaklandu mohlo hodit.

„Bude tam teplo? Zima?" Přemýšlela jsem nahlas.

Nakonec jsem přišla na jednoduchý kompromis. Vzala jsem od každého druhu jednu věc. Jedny legíny, jedno tílko, jeden svetr, jednu mikinu, jedno tričko s dlouhým rukávem, jedny....

Konečně jsem porovnala celý kufr a teď nastala zásadní otázka. Jak ho zavřít? Typickým normálním způsobem to nešlo, byl až moc narvaný. Sedla jsem si na něj a pokusila se ho znova zapnout, ale zase nic. Z knihovny jsem vzala tři nejtěžší knihy a položila je na kufr, na který jsem si pak zase sedla. Nic.

„On se prostě nezapne!" Vztekala jsem se. Rozčílením jsem shodila moji oblíbenou vázu a ta se roztříštila po zemi. Než jsem stihla jakkoli zareagovat, do mého pokoje vběhl Kaidan.

„Co se tu, proboha, stalo?!" Vyjeveně koukal na střepy po zemi a očima těkal mezi mnou, stojící tam s rukama založenýma na prsou, a rozbitou vázou.

„Co je? Nejde mi zapnout kufr." Ukázala jsem na rozevřený kufr s hromadou oblečením.

„A proto ničíš nábytek? Parv, ten za to nemůže." Kaidan se začal usmívat a opřel se o futro dveří.

„Může. Nebýt tak velký šatník, nemám tolik oblečení."

Najednou mě to napadlo. Ušklíbla jsem se na mého společníka, až mu úsměv na tváři ztuhl. Ladně jsem k němu přešla, až jsme stáli tak těsně u sebe, že jsem cítila jeho dech na tváři.

„Kaidane," Pronesla jsem svůdně, „posaď se mi na kufr. Prosím." Už jsem dál nemohla a začala jsem se smát z plných plic. Kaidan mě jen zaraženě pozoroval a nakonec se rozesmál se mnou.

„Dobře." Řekl a se smíchem přešel k mé posteli, kde si sedl tureckým sedem na můj kufr. Ten se pod jeho vahou prohnul a konečně šel krásně zapnout.

„Děkuju." Poděkovala jsem mu skrz můj smích a sedla si vedle něj. Najednou se na mě otočil a začal mě lechtat. Nemohla jsem se přestat smát, nešlo to.

Začal se smát taky. Mě už bolelo břicho a stále jsem dokola opakovala: „Už dost!" Ale on ne a ne poslechnout.

Kolem hlavy mi cosi prosvištělo. Kaidan znatelně ztuhnul a zadíval se kamsi na zeď vedle mě. Otočila jsem se tam taky a zopakovala jeho reakci.

V stěně byl zabodnutý černý šíp potřísněný krví. Rychle jsem očima zkontrolovala Kaidana a sebe, ale ani jeden jsme ranění nebyli.

On vstal a vytáhl šíp ze zdi.

„Skvělý, bude tam díra." Odfrkla jsem si a vzala mu šíp z rukou. Byl celý černý a takový...těžký. Asi byl z ocele, či z jiného kovu. Byl dlouhý asi půl metru s čtyřmi křidélky. Celý jeho dřík byl zdoben ornamenty, podobnými tetování henou. Vzadu, uprostřed končíku, bylo velké P a v něm okrasně vepsané M.

„Že by iniciály? PM? Nikoho takového neznám." Ukázala jsem Kaidanovi rytinu a podala mu šíp.

„Co to má znamenat?" Zahloubala jsem se a vyšla před okno. Odkud mohl střílet?Jedině ze stromu, ale vylézt na něj musí trvat věčnost.

„Už jsem se s tím setkal. To není dobré." Zašeptal Kaidan a já se na něj zvídavě otočila. Pozvedla jsem jedno obočí a koukala na něj, soustředěná přinutit ho mluvit.

„Tohle je znak pro rodinné klany. Existuje několik druhů lovců. Sólo lovci, co loví po jednom. Skupinoví lovci, co loví po maximálně pěti lidech. Klany, jako třeba David Miss a jeho lovci, prostě větší aliance. A pak rodinné klany, lovci v rodině. Rodiče cvičí své potomky k lovu, ti pak cvičí ty své a ti pak své a tak to jde dál. Jsou o hodně silnější než ostatní skupiny, protože když jeden udělá chybu, poučí dalšího. Ten další udělá jinou chybu a poučí svého potomka o všech chybách, s kterými se setkal on i jeho předchůdci. Záleží ale na tom, jak stará je lovcova linie. S touto jsem se ještě nesetkal, tak doufám, že zas až tak stará nebude."

Kaidan dokončil své vyprávění a já na něj překvapeně koukala, neschopná slov. Nasucho jsem polkla.

„Tak to abychom vyjeli, ne?"

„Samozřejmě." Kývl Kaidan a vzal můj kufr. Já šla otupěle za ním a zírala na jeho záda.

Zbavíme se jedněch lovců a přijdou další. To tak budu mít celý život? Nebo konečně najdu klid?