Vzácná krev ✓

XXVII. Pozvánka

Update (16. 11. 2015)

---------------------

Ráno jsem se probudila z nádherného snu. Koukala jsem na nebesa a znovu přemýšlela o budoucnosti. Poslední dobou je všechno jiné. Nemůžu uvěřit, že je to už téměř rok, co jsem Harkem, a zažila jsem toho víc než těch předchozích 20 let života. A přitom je to jako prokletí, tak proč tomu někteří říkají dar?

Otočila jsem hlavu a spatřila poklidně spícího Kaidana. Včera se probudil k osmé večer, najedl se a zase usnul. Nazdvihla jsem přikrývku a koukla se na jeho holé břicho, které bylo zdobeno stále obvazem ze včerejška. Vypadalo to v pořádku.

Vstala jsem a koukla se na nástěnné hodiny na protější stěně. Ukazovali 6:23. Fajn, nebudu se hrabat v šatníku, akorát bych ho vzbudila.

Popadla jsem jen gumičku do vlasů a vlasy si spletla, aby nevypadaly tak strašně. Potichu jsem vyšla do nádherného obýváku, kde mě do nosu ihned udeřila vůně vaflí.

„Ahoj." Ztišila jsem hlas a usmála se na Marianu chystající vafle. Měla na sobě krásné červené pyžamové kalhoty a dlouhé pánské triko s potiskem, asi nějakého hosta, co tu někdy měla. Já u ní vyšňupala jen obyčejný bílý pyžamový set trička a šortek.

„Dobré ráno. Dáš si se mnou?" Ukázala na talíř vaflí a sama se usadila na jednu židličku u stolu.

„To se ví. Vypadají úžasně."

Sedla jsem si naproti ní a ona mi podala další krásný, čistě rudý talířek. Naložila jsem si na něj 4 vafle a dostala kakao, kterého jsem si předtím nevšimla.

„Děkuju." Pošeptala jsem a pustila se do jídla.

Jedly jsme v tichosti, nechtěly jsme vzbudit dalšího hosta.

„Jak se mu daří? Žije ještě?" Mariana se začala smát, až jí z jejího provizorního drdolu vypadly neposedné pramínky.

„Jo, vypadá v pořádku. Včera jsem se ho ptala na stav a říkal, že ho to trochu pálí, ale to dávám za vinu hojení." Sklesle jsem se podívala na linoleum. Najednou se vedle mě ozvala menší rána a já nadskočila leknutím. Otočila jsem se k vedlejší židli a tam seděla nádherná štíhlá kočka, která vypadala jako levhart. Podívala se na mě zlatýma očima a lehce zapředla.

„Tohle je Sweatheart. Kočka bengálská." Vysvětlila mi Mariana.

„Ahoj, Sweatheart." Pohladila jsem ji po hlavičce a ona mi vyskočila na klín, kde se pohodlně položila a začala se dožadovat hlazení. Neodolala jsem, od malička jsem milovala kočky, ale měli jsme jen jednu, která umřela na rakovinu. Pak teta řekla, že kočky jsou drahá záležitost a že stíhá sotva živit mě, natož někoho jiného. Upřímně se mi po mě siamské kočičce Blossom stýská.

„Asi se jí líbíš." Usmála se na mě Mariana opřená o kuchyňskou linku.

Sweatheart se mi sotva vlezla na klín, jak byla veliká. Ale jak to vypadalo, problém jí to nedělalo.

„Omluv mě, prosím. Půjdu se převléci. Kdyby Kaidan vstal, tak tady na poličce," Ukázala na vysoko položenou poličku, kde jsem si všimla jen talířku, „jsou ještě nějaké vafle." Pak odešla do druhých dveří, tak jejího pokoje.

Začala mi vibrovat kapse šortek. Vytáhla jsem svůj mobil a zadívala se na displej, který mí hlásil příchozí zprávu. Já spala s mobilem? Wow.

Dál jsem hladila levou rukou Sweatheart a druhou jsem odemkla displej. Okamžitě na mě vyskočil zvláštní leták.

Nadpis zněl: MATURITNÍ PLES. Ale proč by mě zvali na maturiťák, když do školy už nechodím? Přečetla jsem si i zbytek a dozvěděla se, že se koná už zítra od šesti večer a téma je Retro. Pro holky jsou povinné šaty max. do kolen a pro kluky vesty. Dole na letáčku byl malý odkaz, a když jsem na něj klikla, vyjela mi tabulka o potvrzení příchodu.

Přemýšlela jsem, jestli tam mám jít. Přeci jen po mě jdou lovci. Nakonec ale, život je sranda. Když mi není souzeno žít poklidný život, ať teda umřu s co nejlepšími vzpomínkami.

Vyplnila jsem své jméno a pohlaví. V kolonce na rezervaci místa jsem zaškrtla NE. Nakonec na mě vybafly další kolonky, jestli přijdu s doprovodem a jeho/její jméno. Mám s sebou vzít Kaidana? Konečně jsem dotazník vyplnila a odeslala.

Zbývá koupit šaty a připravit se.

Kaidan vstal po půl hodině, co jsem líně hladila Sweetheart a ta mi spokojeně předla na klíně. Kaidan se zastavil uprostřed dveří a koukal se všude okolo, jako by nevěděl, kde je.

„Dobré ráno." Usmála jsem se na něj a upila svoji kávu.

„Dobrý?" Dál stál uprostřed dveří a ohlížel se po okolí. Na sobě měl jen úplné bílé tílko, které dokonale obkreslovalo jeho svalnatý hrudník, a pyžamové černé kalhoty.

„Jak vidím, obvaz sis už sundal." Mariana prošla okolo nás a usedla na rozlehlou červenou pohovku, nohy si dala na noční stolek a zapnula si televizi.

Vstala jsem ze židle a kočka ze mě okamžitě seskočila a šla si pro dávku mazlení k paničce. Ta ji s láskou přijala. Rychle jsem se protáhla a vydala se ke Kaidanovi.

„Jak se cítíš?" Pronesla jsem a koukala do jeho obličeje, jako by to bylo to jediné, co jsem dnes viděla. Jako by to byl nějaký drahokam. On však upíral svůj oříškový zrak na Rusku koukající na telku.

„Ehm..." Odkašlala jsem si a upoutala tím všechnu pozornost. „Kaidane, tohle je Mariana Belinsky. Budeme u ní chvíli bydlet, než se zbavíme lovců." Hlas se mi při posledních lovech zlomil. Jak to mohla Mika udělat? Zavřela jsem oči a snažila se pořádně nadechnout. V tom mě někdo jemně chytl za bradu a zvedl hlavu do výšky.

„Otevři oči." Pošeptal mi a já ho poslechla. Najednou mi po tváři začala stékat slza. Kaidan mi ji opatrně otřel a zadíval se mi do mých modrých očí.

„Co se děje?" Při těchto slovech nakrčil zvídavě a zároveň podezíravě obočí.

„Mika...ona..." Koktala jsem ze sebe. Po očku jsem vyhledala Marianu sledující TV. Fajn, ona mi nepomůže. Je to na mě. Hluboce jsem se nadechla a snažila se zformulovat rozumnou větu.

„Mika...ona je..lovec. Asi. Když jsi byl v .... nemocnici, tak ti ..... píchla mučenku. Nemůžeš se měnit a....a my nevíme, na jak dlouho." Sklopila jsem pohled. „Promiň."

Kaidan se na mě jen podíval a usmál se. „To je v pořádku. Však ono se to spraví." V jeho obličeji však bylo vidět i něco víc než jen klid. Viděla jsem tam i vztek, zklamání a .... A lásku?