Vzácná krev ✓

IX. Léčba

Vzbudila jsem se s ohromnou bolestí hlavy. Byla jsem připoutána k velkému dřevěnému křeslu uprostřed prázdné místnosti. Všude byla cítit pálivá vůně. Až mi z ní pálil nos i plíce. Bylo to docela nepříjemné, až bolestivé. Každý nádech, výdech, nádech. Jen pálení.

Chtěla jsem se pohnout, ale když jsem pohnula s pouty, neuvěřitelně mě spálily. "Sakra." sykla jsem bolestí. "Je tam někdo? Kde to jsem?!" zařvala jsem. Potom se něco ozvalo. Kroky. Někdo přicházel.

Josh se na mě ve dveřích podíval. "Promiň, ale je to potřeba. Ta bolest ti pomáhá, věř mi." Byla jsem slabá. Ukázala jsem mu tesáky a zavrčela.

"Dej mi pokoj. Pusť mě!" Pohla jsem se znova na křesle a pouta mě zase spálila. "Auu." zapištěla jsem. "Co-co to je?" "Mučenka. Latinsky řečeno Musicco Musicco." Zvedla jsem obočí. O čem to ksakru mluví? "Mučenka je rostlina, která oslabuje a spaluje Harky." dokončil. "Mučenka? Zvláštně výstižný název." řekla jsem ironicky. "Ach Parv, nedělal bych to, kdyby to nebylo opravdu nutné." sklopil pohled k mým botám.

Rozhlédla jsem se po místnosti.

"Proč? Proč to děláš?" stočila jsem pohled znovu na něj. Zahleděl se mi do očí. "Vždyť takhle jsem zjistila o šéfovi lovců víc, než bych zjistila s emocemi." Doufám, že ho přesvědčím, ať mě pustí. Zakroutil hlavou, jako by chtěl vytřást nějakou myšlenku.

"Parv, já tohle všechno vím. Šel jsem po něm. Řekl bych ti to." Usmál se na mě a pohladil mě po tváři. Cukla jsem sebou. Vydechl a odešel. Ve dveřích se na mě ještě podíval.

Zeslábla jsem ještě víc. Byla jsem velmi ospalá, ale nechtěla jsem usnout.

Uběhlo asi 30 minut a Josh se vrátil s kufříkem a kyblýkem vody. Položil je vedle mě. Všimla jsem si, že z otvorů ze zdí už nejde ten pálivý zápach mučenky. Znova jsem se pohla na křesle, ale to mě znovu spálilo. Fajn. Takže vzduch už je normální, ale křeslo pořád pálí. "Teď ti píchnu tuhle injekci. Potom začneme s léčbou." Ani se na mě nepodíval.

Vzal z kufříku injekci a nabral do ní světle fialovou tekutinu. Pak mi nahmatal žílu a píchl mi tu tekutinu. "Auu. To pálí." Cukla jsem sebou.

"Samozřejmě. To je tekutá mučenka. Oslabí tě, abys nebyla sama sobě nebezpečná."

Vztáhl ke mně ruku a změřil mi puls. "Máš slabý tep. To je dobře. Neutečeš." Usmál se na mě. "Sorry, ale do smíchu mi fakt není." řekla jsem lhostejně a sklopila hlavu.

Chytl mě za bradu a zvedl mi hlavu. "Neusínej." Zašeptal. Odepnul mi pouta. Z kufříku vytáhl dva obvazy a namočil je do kyblíku, který přinesl.

Když mi začal obvazovat popálená zápěstí, šeptal mi. Voda byla příjemně chladivá. "Děkuju." Špitla jsem. Znova se na mě sladce usmál, ale pouta mi nasadil.

"Když se pout dotknu já, spálí mě. Proč nepálí tebe?" Nechápala jsem to. "Jsem imunní. Každý den jsem pil mučenku, až mě přestala pálit." "To chci taky." "Pomůžu ti, ale až se vzpamatuješ." Jeho rty utvořili tenkou linku. Byl nešťastný. Litovala jsem ho. Počkat!! Já ho lituju?! Emoce?! Nee!!

"Proč koukáš tak zaraženě?" podivil se Josh. "Ehm...no...nic. Jen jsem si na něco vzpomněla." Zalhala jsem mu.

Potom z kapsy vytáhl nůž. "Co s ním chceš dělat?" řekla jsem a očima koukla na nůž. Smutně se na mě usmál. To nevěstí nic dobrého.

"Řezat tě. Abys zapnula emoce, je důležité cítit bolest. I já si tím jednou prošel." V jeho očích byl jasně zřetelný smutek. Než jsem si to však přebrala v hlavě, pořezal mi stehno. "Auu! Zbláznil ses?!" křičela jsem na něj. Plná vzteku. "Vztek ... emoce. Jsme blízko. Ten nápad s mučenkou asi pomohl." Josh vypadal, že ho moje bolest nezajímá. Ale já si jsem jistá, že toho lituje. Viděla jsem mu to v očích.

Řezal mě zase a zase. Nejdříve hluboce, ale když jsem nepřestávala krvácet, řezal méně.

"Proč?" křičela jsem na něj. Ta bolest byla neskutečná. Josh se mi zadíval do očí. Hluboko do očí. Pak mě políbil. Polibek jsem mu opětovala. Najednou to ve mně luplo.

Vždyť já ho miluju! Když přestal, zahleděla jsem se na něj.

"Joshi?" sklopila jsem zrak. Vstal. Slyšela jsem, jak polkl. "Zabralo to." Zvýšil hlas. Odpoutal mě a já se mu vrhla okolo krku. "Promiň. Promiň za všechno." Šeptala jsem mu do ucha. "To nic. Na Harka bez emocí jsi se ještě držela." Usmál se a políbil mě na krk.

Najednou se mi však podlomila kolena. "Jsi slabá." Vzal mě do náruče. Hlavu jsem si položila na jeho rameno. Nesl mě do nějakého pokoje.

Obývák? Asi jo. Rozlehlá místnost s barem, televizí, knihovnou a gaučem.

Položil mě na gauč a odběhl. Vrátil se s kyblíkem vody a hadříkem. Namočil ho do vody. Pak mi drápy rozřízl legíny, takže jsem z nich měla spíš šortky. Drahé legíny a on mi z nich udělá trhané šortky.

"Tos nemusel." Nemohla jsem si nerýpnout. Jen zkroutil hlavou a utíral mi krev.

Do místnosti vtrhla Mika.

"Co-co se to tu stalo?! Parvati?!" Přiběhla ke mně a klekla si u gauče. "Jak si nás našla?" řekla jsem slabě. "Už jsem tu jednou byla. Když jsme tě s Joshem hledali. Že jsi prý utekla. A ty si pak nakráčíš do školy jako by se nic nestalo." Mika byla celá utahaná. Josh pokračoval v utírání mé krve, když jsem usnula.

Vzbudila jsem se v něčí ložnici. Na sobě jsem měla jen moji sportovní podprsenku a ty legínové šortky. "Musím se převlíct." Řekla jsem a vstala.

Porozhlédla jsem se po místnosti. Ložnice byla krásně zařízená. Vše bylo sladěné do jemné zelené. Vedle manželské postele stály 2 noční stolky, každý z jedné strany. Pak tu byla i koupelna a šatník.

Vyhrabala jsem ze šatníku jednu z Joshových košil. Byla mi velká tak přes zadek. Tak akorát. V koupelně jsem se osprchovala a navlékla na sebe spodní prádlo a Joshovu košili. Vlasy jsem si sčesala do drdolu.

V koši na prádlo jsem našla svoje zakrvácené tílko. To vysvětluje ranní překvapení.

Sešla jsem dolů a zamířila za tou lahodnou vůní. Vinula se z kuchyně, tipuji.

Vešla jsem tak a zůstala jako přikovaná. Josh měl návštěvu! Odkašlala jsem si. Oba muži se na mě otočili.

Josh zrovna smažil lívance, ten druhý chlap chystal talíře. "Parvati! Dobrý ráno." Usmál se na mě Josh. Já jen dál zírala na toho druhého. Byl stejně vysoký jako Josh. Možná o něco vyšší. Měl černé nagelované vlasy a zelené oči upíral na mě. Byli si podobní.

"Jo, Parv. Tohle je Mikael. Můj brácha." Josh přišel k Mikaelovi a poklepal mu na rameno. Pak mě přišel políbit a pokračoval ve smažení. "Ahoj." Usmála jsem se na něj a šla si sednout. V té košili jsem se cítila trapně.

"Mikaele, kde ses tu vzal?" vyzvídala jsem. "Přijel jsem včera večer. Matka mě poslala." Usmál se na mě a pokračoval v chystání talířů. "A ty jsi taky...?" ukázala jsem na něj. "Ne. U mě se ten gen neprojevil. Nikdo však neví proč." Zesmutněl. "Omlouvám se." Zrudla jsem. Ach jo. Urazila jsem ho? "To nic." pošeptal.

Po snídani jsme vyrazili do tělocvičny. Josh mi pomocí Miky sehnal lepší oblečení. Šli jsme trénovat. Mikael mezitím někam zmizel. Přišel mi podezřelý. Takový...jiný.