Vzácná krev ✓

I. Škola

Budu vskutku ráda za každy coment a vote :)) ať vím, kdo moji povídku čte :D

„Parvati, vstávej!" Domem se nesl sametový hlas tety Klary. Jako můj osobní budík sloužila skvěle. Někdy až moc.

Dnešek jsem nesnášela, a to ještě ani nezačal. Kdo by se ale těšil na první den školy, když mohl celý den strávit s přáteli. Místo toho učení.

Nespokojeně jsem zamrmlala něco ve stylu Teď ne, převalila se na bok a spokojeně dřímala dál.

„Tak co bude?" Teta stála ve dveřích a pozorovala mě svýma hlubokýma zelenýma očima, které byly tolik moudré.

„Parv, je škola. Nemůžeš spát do desíti jako obvykle." Elegantními kočičími kroky došla až k mé posteli a políbila mě na čelo.

„Tak vstávat!" V očích si šibalsky zajiskřilo a o moment později jsem ucítila, jak má přikrývka padá k zemi a já ležím odhalená jen v mé noční košilce a kalhotkách.

Zapípal mi mobil. Neohrabaně jsem vstala a zvedla svůj Samsung Galaxy Edge z bukového nočního stolku. SMS od Miky: „Parv, Prijdu za půl hodinky. Doufam, ze budes nachystana. Mika"

„A kruci." Špitla jsem a okamžitě se svižnými kroky vydala do koupelny. Po sprše jsem se oblékla do černých kraťásků a bílého crop-topu. Havraní vlasy nechala rozpuštěné spadat v pravidelných vlnách po lopatky.

Seběhla jsem po schodech dolů a našla Klaru v kuchyni. Myla nádobí a pobrukovala si nějakou písničku. Nevšímala jsem si jí, z misky ukradla jedno jablíčko a potichu se vydala pryč.

„Kam tak spěcháš?" Uslyšela jsem za sebou hlas. Otočila jsem se a teta stála opřená o linku a pozorovala mě, na tváři jí tančil úsměv. Z provizorního culíku ji trčely prameny blonďatých vlasů, které dokonale lemovaly její kulatý obličej.

„Do školy přeci, teto." Došla jsem až k ní a objala ji na rozloučení. „Mám tě ráda." Zamumlala jsem v jejím láskyplném objetí.

Zazvonilo.

Odtrhla jsem se od tety, která byla o hlavu menší než já, a vydala se otevřít. Z kuchyně se linuly zvuky drnčení nádobí, Klara se pustila do mytí.

Otevřela jsem dveře a na prahu se zjevila Mika. Kaštanové vlasy jí ve vlnách splývaly do půli zad, velké kaštanové oči mě radostně vítaly.

„Miko!" Zaječela jsem a vrhla se jí okolo krku.

„Ou. Taky tě ráda vidím, Parv. Kdy to bylo naposled, co jsme se viděli? Už vím! Včera večer!" Začala se Mika smát v mém objetí a já o chvíli později taky.

„Tak už pojď. Kluci na nás čekají." Vybafla na mě a vydala se pryč.

Popadla jsem svůj vak, obula si černé conversky a zavřela dveře.

Vyšla jsem na příjezdovou cestu a nestačila se divit. Na cestě byl zaparkován krásný, čerstvě naleštěný, žlutý brouk.

„Tak co na něj říkáš?" Mika se zjevila vedle mě a hrdě vztyčila bradu.

„Je-je úžasný. To je ten od táty, že? Stále jsem nemohla uvěřit, že Mika má auto dřív než já. Mírně mě to štvalo, ale přála jsem jí to.

„Jo, to je." Řekla a už nasedala do auta. „Říkej mu Larry!" Zakřičela z auta a otevírala mi dveře spolujezdce.

----------------

„Konečně nějaké místo. Nesnáším prváky. Vždycky jejich rodiče zaberou všechny místa k parkování." Stěžovala si Mika, zatímco parkovala na parkovišti školy High Wolf Rangers School. Byla to nejlepší pohodová škola, do které mě mohla Klara šoupnout. Za to jsem jí vděčná.

Vyšly jsme z auta a opřely se o zadní část Larryho. Mika vytasila mobil z kapsy své bílé sukýnky a brouzdala po Facebooku. Já vyhlížela Ricka a Masona.

O chvíli později jsem uviděla přicházet dva kluky. Ten vlevo byl o půl hlavy menší, svalnatý a dobře opálený. Oříškové vlasy nagelované nahoru a ruce v kapsách. Druhý byl vyšší a méně svalnatý, jeho bledé ruce zářily v kontrastu s černým tričkem. Blond vlasy měl rošťácky nagelované, takže působil, jako kdyby vstal.

„Ahoj Ricku. Masone." Zvýšila jsem hlas a vrhla se oběma klukům kolem krku. Rick to očekával a objetí mi oplatil. Mason byl typicky mimo.

Mika konečně zvedla pohled od Facebooku a jen tiše pronesla: „Ahoj."

„Jdeme?" Ozval se Mason a nečekal na ostatní. Vydal se do školy.

Pohlédla jsem ke dveřím a všimla si kluka, který do nich vstupuje. Šel sám, s rukama v černých riflích a bílé triko obepínalo jeho tělo a dávalo vyniknout každičkému svalu. Na tváři měl jednodenní strniště a vlasy naprosto rozházené.

Nevypadal jako prvák, byl starší. Zamyslela jsem se a nevšimla si, že mě pozoruje. Na tváři mě zalila červeň a přes jeho obličej se přenesl úšklebek. On se mi směje?!

------------

Po hodině fyziky jsem s Rickem procházela chodbou k biologii, kde na mě čekala Mika.

Nesnášela jsem biologii. Jediná hodina, kde jsem se Syrýnou. Roztleskávačka a hvězdička školy. Její rodiče jsou milionáři a ona místo, aby šla na Pringston, se rozhodla jít na obyčejnou střední. Stala se hlavní roztleskávačkou a všechny kluky má v malíku.

Mě nenávidí. Ve školce jsem jí údajně přebrala prvního kluka. Já nad tím vždycky pokrčím rameny. Matthew dolezl za mnou, neprosila jsem se o něj.

O jednu ze skříněk se ležérně opíral ten kluk z rána. Vytřeštila jsem oči, když jsem si všimla, jak ho Syrýna obletuje. Její blonďaté vlasy se pohupovaly sem a tam a ona se snažila objevit společné téma s tím klučinou. Prohlížela jsem si ho od hlavy k patě.

Byl vcelku vysoký. Když jsem se dostala až k jeho očím, pozoroval mě. Doslova mě propaloval svýma očima modrýma jako moře. Tentokrát jsem však nezčervenala, ale pohled mu oplácela. Čehož si všimla i Syrýna a zastoupila neznámému výhled na mě.

Sevřela jsem rty do úzké linky a dál pokračovala v cestě, až jsem došla k Mice.

„Už jsem zjistila jméno toho hezounka." Řekla zbrkle a vylítla ke mně.

„Jakého?" Nechápavě jsem se na ni otočila.

„Toho, co tě právě teď propaloval pohledem." Usmála se a zakroutila hlavou.

Chtěla jsem se otočit a podívat se na něj. Ale když jsem se otočila, narazila jsem do někoho svalnatého. Ta osoba byla o hlavu vyšší než já.

Uviděla jsem bílé upnuté triko. Prosím, ať to není ON. Modlila jsem se v duchu a opatrně zaklonila hlavu.

Bingo. Je to on. Propaloval mě mořskýma očima a já koutkem oka zahlídla naštvanou Syrýna, jak rudá vzteky pozoruje mě.

„Ahoj." Jeho hlas byl hluboký a strašně uklidňující.

„Ahoj." Vykoktla jsem ze sebe a dál se nemohla odtrhnout od jeho očí.

„Jsem Josh. Josh Blake. A ty?" Přimhouřil na mě jemně oči a začal se usmívat. Do tváři mi stoupala červeň.

„Já-já jsem-„

„Toto je Parvati Denielsová. Vedle ní stojím já, Mika Pierceová." Usmála se na něj Mika a něž Josh stihl zareagovat, sevřela jeho dlaň ve své a potřásla si s ním.

Byla jsem jí vděčná, zachránila mi krk.