Vzácná krev ✓

XXX. Maturiťák (2. část)

Uuuu, moc moc moc moc (a tak asi 50x) bych Vám chtěla poděkovat za 5K přečtení :3333 Ani nevíte, jak mě to potěšilo, že je tahle knížka úspěšná :)

Takže, Enjoy It!! (^.^)
~~~~~~~~~~~~~~~

Hudba začala pomalu ustávat a já se odtrhla jako první. Kaidan se na mě díval a mlčel, což mě začalo přivádět k nejistotě. Ta ve mně narůstala jako voda ve vodní nádrži. Pomalu, ale jistě.

„Jdu si pro něco k pití. Pak si tě najdu." Oznámila jsem Kaidanovi a vyrazila k menšímu baru kousek od nás.

Usadila jsem se na barové židličce a objednala si koktejl. Mé prsty ladně klouzaly po desce stolu a psaly na ní imaginární kolečka. Pozorovala jsem poháry fotbalového mužstva, vystavené na protější zdi.

V tom jsem uslyšela rozhovor nějakých dvou dívek, obě byly značně vyděšené a neuvědomily si, že mluví nahlas.

„Už jsi to viděla? Strašný, že?"

„To teda jo. Kdo to mohl napsat? Děsí mě to."

„Mě taky, prý už volali policajty. Bude se to řešit."

„Ten, kdo to tam načmáral, by měl jít do blázince nebo někoho ještě zabije."

„O čem to mluvíte?" Otočila jsem se na dvě štěbetající platinové blondýnky, až teď jsem zjistila, že se jedná o dvojčata Redwoodova. Obě dívky byly drobné modrooké blondýnky s bílými vlasy po pas a nemizejícím úsměvem na tváři, momentálně tam ale žádný nebyl.

„Parvati, jsi to ty?" Blondýnka v oranžových minišatech se na mě otočila. V jejích očích byla plná zvědavost, zatímco ta druhá blondýnka nebyla mou přítomností zrovna nadšená. Takže toto je Amanda, ta druhá je tedy Alexandra.

„Jo, jsem. A co se stalo?" Zeptala jsem se důrazněji.

„Ále. Někdo na venkovní zdi, zezadu tělocvičny, načmáral vzkaz." Ohradila se Alexandra a uchopila své dvojče za paži. „Amando, odcházíme." Řekla jí rázně a už Amandu táhla pryč ode mě.

Koukala jsem na dvojčata jako na duchy. Jaký vzkaz? A proč je to tak vážné?

Nevydržela jsem to a vydala se na to místo. Vyšla jsem ven a ihned do mě udeřil chladný podvečerní vzduch. Na těle mi vyskákala husí kůže. Objala jsem se rukama a očima těkala po ostatních.

Všichni si dost hlasitě povídali o tajemném vzkazu na zdi. Prošla jsem okolo nich a ocitla se v zadních prostorách školy. U zdi se tam těsnal skoro celý fotbalový tým a další maturanti.

Protlačila jsem se mezi nimi. Někteří na mě házeli opovržlivé pohledy, jiní bez okolků odcházeli.

Konečně jsem spatřila ten nápis. Velkým zdobeným písmem zněl velmi krátký vzkaz pro neznámou osobu. Tedy, jak pro koho. Já věděla okamžitě, komu je vzkaz určen. Mě.

Někdo mě uchopil za ramena a přitáhl na svůj hrudník. Poznala jsem Kaidana. Jeho limetková vůně mě udeřila do nosu a já se nechávala uklidnit jeho hlasem, kterému jsem přesto nerozuměla. Přese mě přehodil svoji vestu a sám zůstal v kostkované košili a četl si vzkaz.

„Věděl jsem, že tady budeš. Hned jak jsem slyšel o tom nápisu." Hlavou pohodil směrem ke vzkazu a pak si mě k sobě otočil čelem.

„Jdeme." Řekl rázně a vláčel mě přes dav pryč. Já mlčky šla před ním a přemýšlela o slovech, napsaná rudou tekutinou. Ty slova jsem nemohla dostat z hlavy:

Najdu si tě VŠUDE.

„Kaidane?" Špitla jsem a kopla do kamínku před sebou.

„Počkej, až zmizíme." Zarazil mě a já si až teď všimla, že mě vede k autu.

„Hele, vy tam! Kam jdete?!" Ozval se za našimi zády dívčí hlas. Otočila jsem se a spatřila Syrýnu, jak tam stojí s rukama založenýma na prsou.

„Odcházíme." Kaidan zvýšil hlas, aby ho blondýnka slyšela, a dál pokračoval v cestě.

„Nikam se nejde! Všichni tu máme počkat na příchod policie!!" Její tón hlasu mi byl nepříjemný. Z hrdla se mi vydralo hlasité zavrčení.

„Co to bylo? Vy tam máte kočku?" Syrýna se rozešla směrem k nám. Kaidan mi zmáčkl rameno a společně jsme se vydali naproti.

Syrýna se zastavila těsně před námi. „Všichni máme jít dovnitř." Řekla rázně. „A bez zvířat." Dodala a odcházela pryč.

„Kaidane, už se tě na něco můžu zeptat?" Otočila jsem se na něj a dívala se do jeho oříškových očí. Přimhouřil podezíravě oči a přikývl.

„Taky si to cítil? U toho nápisu? Myslíš, že byl psaný-"

„Krví?" Skočil mi do řeči a pozoroval můj obličej. „Jo, to si myslím, ale blíž to srovnávat nechci."

Kaidan mě uchopil za ruku a vedl do tělocvičny. Vůbec se mi tam nechtělo. Ostatní na mě koukali jako na blázna, na odpadlíka. Já sama jsem se cítila zvláštně, jako by mě někdo sledoval. Počkat! On mě někdo určitě sleduje.

Kaidan kráčel přede mnou a já cupitala svižným krokem, abych mu stačila. Naše ruce byly spojené a natažené, přičemž jsem od něj byla dobrý metr. Pocit, že mě někdo sleduje, mě stále neopouštěl.

Rozhlédla jsem se po rozlehlém parkovišti, ale nikoho jsem nespatřila. Koukala jsem zleva doprava a hledala původce mého zvláštního pocitu, až jsem ho našla.

Ta osoba, podle postavy, byla drobnější dívka. Vlasy měla schované pod kšiltovkou a pozorovala mě svýma kaštanovýma velkýma očima. Ruce svěšené podél těla a v jedné z nich držela...luk? Dlouhý luk byl téměř metr a půl vysoký, ba i víc.

Pozorovala jsem Miku a nespouštěla z ní zrak. Ona mi můj pohled oplácela. Cupitala jsem přes parkoviště a vůbec si neuvědomovala přítomnost Kaidana.

Mika stála u lesíka, schovaná ve stínech stromů. O krok ucouvla a schovala se hlouběji ve stínech. Ztratila jsem ji z očí, ale stále věnovala pozornost tomu místu.

„Jsi v pořádku?" Kaidanův hlas přetrhl mé myšlení a já si až teď všimla, že jsme zastavili.

„Jo. Jo jsem." Polkla jsem a sklopila zrak. „Jdeme." Popohnala jsem Kaidana a ten se vydal dál.

Otočila jsem se znovu k lesíku a všimla si lesklého předmětu ve vzduchu. Přimhouřila jsem oči a zaostřila. Buď se mi to zdá, nebo to vypadá jako.....jako hrot šípu.

Mika o krok vystoupila a já si všimla, že drží napnutý luk. Takže jsem měla pravdu!!!

Napnula tětivu a pak vzduchem začal brouzdat vyztužený ocelový šíp. A jeho cíl? Ten jsem byla já.