První zážitky

14 0 0
                                    

Ještě nedávno jsem se nedobrovolně podílel na výzkumu, jenž vyžadoval mé schopnosti. Nemyslím tím nějaké inteligenční nebo fyzické, ale ty nadpřirozené. Měl jsem dar teleportace na určitou vzdálenost a moji nadřízení toho chtěli využít. Snažili se ‚nakopnout' můj organismus, aby mé schopnosti podaly lepší výkon.

Velice mě to deprivovalo. Už od dětství to neustálé testování a pocit pokusného králíka, kdy nikomu nejde o vás, avšak o vaše schopnosti, protože jste majetek státu. Přál jsem si v jednu chvíli, abych odtud vypadl do lepšího světa. Svobodnější reality. Jenže experiment rázem skončil, když můj pokus o obří přesun ztroskotal na tom, že jsem se zjevil kousek nad zemí a padl z oblohy přes střechu, kudy jsem propadl do neznámé budovy a ztratil na chvilku vědomí.

Když jsem se dostal k sobě po krátkodobém bezvědomí cloumal se mnou a šacoval mě nějaký otrhanec. Jakmile jsem spatřil, co se děje, přemístil jsem se pryč. Nevěděl jsem kam, ale skončil jsem v bahně. Vlastně jsem seděl v louži ve trávě o kousíček vedle od toho baráku, kam jsem spadnul. Asi mě ten ‚booster' pokus vyčerpal.

Celý jsem se osahal, jestli mi netrčí kosti nebo nekrvácím, abych si uvědomil, že jsem naživu. Podíval jsem se na svůj obličej do odrazu z louže a málem bych se sebe lekl, protože jsem vypadal jako ten pobuda, který by byl schopný ze mě strhat i oblečení. Vlasy jsem měl na všechny světové strany rozčepýřené a celý jsem byl špinavý po tom pádu. Ani jsem nechápal, že se mi nic nestalo. Zřejmě mi ta injekce ‚nakopla' i nějakou odolnost, jinak si to neumím vysvětlit. Přežít takový pád.

Kam jsem se to jen dostal? Říkal jsem si v duchu. Neznal jsem to tu, musel jsem se transportovat daleko od míst, kde to znám. Pak mě konečně napadlo zvednout se z té louže a porozhlédnout se tu, třeba ho už jeho nadřízení hledají. Přeci jen měl na ruce identifikační náramek s lokátorem a v podkoží ještě čip. Takže tu budou určitě dřív, než se stihnu pokochat venkem.

Naštěstí jsem se necítil hladový ani žíznivý, jen poněkud zmatený a dezorientovaný, za to se mi dýchalo hrozně skvěle, jako by vzduch byl o něco lehčí a voňavější. Třeba z něj ta koňská dávka posilovače nevyprchala a pociťuje nakonec vedlejší účinky.

Ale co jsem mohl dělat, každý s nadpřirozenou schopností se podřizoval vládě a byl spíše subjekt než lidská bytost. Na druhou stranu měl ubytování a stravu zdarma, jen se musel podrobit jejich disciplíně a nechat do sebe píchat experimentální posilovače na vylepšování schopností.

V této chvíli jsem se soustředil na to, abych se dostal do města plných mrakodrapů, které jsem viděl i odtud. Trochu se smrákalo. Zkontroloval jsem si ještě věci, které jsem momentálně vlastnil. Ten bezdomovec mi naštěstí nestihl nic vzít. Kromě trika, kalhot, mikiny, bot, trenek a ponožek, jsem měl už jenom řetízek na krku, můj identifikační náramek na zápěstí a čip zavedený v místech kostrče, ale ani jedno z toho zatím nikoho nepřivolalo si mě vyzvednout. Byl jsem bezradný.

A nebudu lhát, když jsem se nepozorovaně přemístil blíže k centru města, nebyl jsem o více moudřejší a nemohl jsem uvěřit ničemu. Cítil jsem se tu jako mimozemšťan, protože tohle rozhodně nebyla realita, čas možná ani Země, na které jsem žil. Můj domov byl v některých ohledech možná vyspělejší. Ve chvíli, co jsem spatřil ty auta a hromadnou dopravu s výfuky, nad hlavou zastarale vypadající letadlo, jsem se cítil jako ve snu.

Když jsem procházel po ulici civěli na mě lidé a já zároveň na ně. Museli mým vzhledem opovrhovat, ale co jsem mohl dělat, když jsem chtěl zjistit, co se děje. Díval jsem se do všech výloh obchodů, kudy jsem prošel a snažil jsem se hledat vodítka. Nápisy na budovách či poutačích jsem přečetl a řeč z hlasů všudypřítomných jsem znal jako rodnou, pořád jsem nechápal, kde to jsem a kam jsem se to přemístil. Vůbec to tu neznám, vypadá to jako živé muzeum.

Vzápětí mi nad hlavou někdo proletěl a dost mě to zaujalo, že by někdo z našich?

Okamžitě jsem zaběhl do uličky a pak se postupně přemisťoval s přestávkami za tím dotyčným, který prolétával městem, moc rychlý nebyl, ale určitě to byl mnohokrát rychlejší přesun než běh obyčejného člověka. Po pár set metrech jsem zjistil, kam běží. V centru se děly nějaké nepokoje, které, jak se zdálo, krotili superhrdinové? Bylo jich tu několik a já na ně zíral jako malý kluk, aniž bych se zajímal, proti čemu bojují nebo se zajímal o svoji bezpečnost.

„Pozor!" zaslechl jsem vedle sebe, ale to mě popadly dvě ručky a strhly mě z místa, kde jsem stál. Sekundu poté tam dopadly kusy betonové římsky, která spadla díky všudypřítomným bojům. Čekal jsem ještě tvrdý dopad na silnici, ovšem zabalily nás kořeny a následně se jemně ztratily a položily nás na zem.

Opravdové kořeny?! Podíval jsem se na svého zachránce, který mě zachránil před rozmáčknutím. Tedy zachránkyně. Vysoká dívka se sytě tmavými zelenými vlasy. To z ní jsem cítil vůni omamných květin, útlou postavu jí obepínal zelenočerný oblek a střetl jsem se krátce s jejími hnědozelenými duhovkami, celkově její nádherné oči doplňovalo jemné líčení se zelenkavými očními stíny. Akorát přes nos a ústa měla natažený nákrčník.

Držela mne kolem pasu a mně se z toho doslova podlamovala kolena.

„Jste v pořádku, pane?"

„A-a-ano," vyvedla mě z transu. Zřejmě jsem musel vypadat jako umazaný slaboduchý chudáček před takovou hrdinkou, ale opatrně mě pustila.

„Dávejte na sebe pozor a raději se běžte skrýt, není tu bezpečno." Pokynula mi a vzápětí odběhla pomáhat ostatním. Ovládala zřejmě přírodu, protože ty kořeny kopírovaly její pohyby a rostly neuvěřitelně rychle.

Nikoho z těch nadpřirozeně obdařených lidí jsem ovšem nikdy nespatřil a neznal jsem je ani ze zpráv. Stáhnul jsem se raději do ústraní, dnešek mě vytrestal již dostatečně. Ale nemohl jsem přestat myslet na svoji zachránkyni, byl jsem jí úplně fascinován a zatoulal jsem se do vcelku pochybných míst v tomto kraji.

Super-CizinecKde žijí příběhy. Začni objevovat