Super-Cizinec

Uvítací oslava

Dojal mě svými slovy, zároveň na mě působila ta tréma, a i jemu skelněly oči, ale oba jsme to ustáli. Velmi mě okouzloval jeho elegantní a mužný vzhled, byl hladce oholený a ti takzvaní motýlci v břiše nyní létali vzrušením.

„To jsem ráda a velice děkuji za kompliment," reagovala jsem s daleko větší odmlkou, než bylo obvyklé, ale snažila jsem se to zamluvit. „Tak pojď, doprovodím tě za ostatními. Počkej, až uvidíš, co jsme pro tebe připravili. Ještě jsme neoslavili tvoji přítomnost u nás v týmu, takže ti to chceme dodatečně dopřát. Zasloužíš si to." Zábly mne konečky prstů a měla jsem husí kůži na zátylku, ale snažila jsem se působit silně a jednat s ním rozvážně.

„Už se těším, jen vteřinku... můžu ti něco dát? Drobnost..."

„Určitě," zakývala jsem hlavou a poodstoupila.

Popoběhnul ke svému stolu a přehraboval se mezi listy a knížkami. Vytáhl tvrdý papír a podal mi ho se slovy: „Pro tebe."

Myslela jsem zprvu, že se bál mluvit, tak mi něco napsal, ale byla to malba.

„Maloval jsem to akvarelem, který mi dala Lara, tak jsem si řekl, že ti něco nakreslím. Chtěl jsem ti nějak dát květiny, ale zatím jsem neměl, jak je sehnat." Poškrábal se nejistě na hlavě a usmíval se nesměle.

Ve skutečnosti mě to neskutečně ohromilo. Netušila jsem, že něco takového dokáže a vypadalo to hezky, příjemně pestrobarevné a vůbec mi nevadilo, že to není realistické. „Páni, moc ti děkuji, je to krásné. Zkusím si pak někde sehnat rámeček a pověsím si to do pokoje."

Jeho tvář daleko více ožila a neskrýval nadšení.

„Jen si tu malbu nechám ještě u tebe a po večeři mi ji dáš, dobře?"

„Jasně." Vzal obrázek ode mě a položil ho bezpečně na stůl.

„Tak pojď, ať na nás zase dlouho nečekají." Vydala jsem se mezitím ke dveřím a on přidal do kroku. Stále ze mě nespustil oči a říkala jsem si, jestli to bylo kvůli tomu, že mě pár dní neviděl nebo že mě viděl poprvé výrazněji nalíčenou a ve společenských šatech.

Před pokojem jsem si nemohla nevšimnout, jak podivně zahýbal paží vedle mě a bylo mi jasné, že chtěl být gentleman. Rukou jsem ho hned ujistila, že mi své rámě může nabídnout a udělalo mu to opět radost. Byl to jeden ze zvyků, který jsme spolu udržovali už nějakou chvíli. Tohle gesto mi nabízel od doby našeho společného parťáctví a trénincích, kdykoliv se našla příležitost mě doprovodit kamkoliv. Asi tehdy špatně pochopil, že to není úplně kamarádská ani kolegiální záležitost, ale nechala jsem ho v tom, ačkoliv se na nás ostatní dívali podezřívavě a zůstalo nám to asi doteď.

Jen jsme spolu šli mlčky. Stejně bychom teď nestihli vše probrat v klidu, čekala nás oslava a jídlo. Už jsme byli na krok od naší konferenční místnosti, kde jsme to uspořádali kvůli velkému prostoru, když zastavil nás oba.

Měl obavy, to bylo vidět na první pohled. „Mám jít první, Bastiane?"

Pokýval vyplašeně hlavou. Otevřela jsem dveře, odkud se již slabě ozývala hudba a hlasy našich kolegů, kteří nás očekávali. Ohlédla jsem se za Bastianem, který se ostýchal, tak jsem ho popadla za ruku a přitáhla k sobě dovnitř.

-

Udělala nakonec první krok za mě a byl jsem rád. Vyzdobili pro mě konferenční místnost s velkým plakátem „Vítej v týmu". Najednou se kolem mě rozletěly papírové konfety, které vypustili na přivítanou. Nevěděl jsem, co mám sledovat dřív. Nakonec všichni nenuceně tleskali.

Podíval jsem se vedle sebe, kde Flóra s úsměvem na tváři se v tleskání přidala k ostatním a ucítil jsem na rameni pevný stisk.

„Bastiane, vítej do naší rodiny." Velitel David nepůsobil také nijak nepřátelským dojmem a bylo díky tomu fajn vidět, že na mě změnili názor, čemuž dlužím i pomoci hlavně Lary s Patrikem, kteří tu samozřejmě také byli. „Tak jde se jíst, bando," zavelel a všichni jsme si posedali kolem stolu s připravenou večeří.

Konverzace a nálada se nijak neměnila ani během jídla, kdy jsem byl usazen mezi Laru a Flóru. Tenhle zasedací pořádek byl určený, protože běžně tu takhle nesedíme zpřeházený. Byl jsem tichý, protože to byl stále nezvyk a raději jsem do sebe cpal jídlo, které mi připravili. Většina z toho byly hlavně několika druhové pizzy, které jsem si tu oblíbil od začátku. Nikdo z nich nerozvíjel mojí situaci, žádné moje selhání, ale prozradili mi, co teď dělali během těch pár dní, pak na sebe práskali nějaké legrační historky, které se jim s jejich schopnostmi v minulosti povedly nebo při ‚výjezdu'. Nakonec se David nahnul k nám, protože seděl vedle Flóry a říkal mi, že mě chce zítra vidět v plné síle v tělocvičně, že ať koukám dojíst celou tu krabici, na což Flóra zažertovala, že se tam spíš dokulím.

Nic jiného nás teď nerušilo a byl to příjemně strávený večer. Měl jsem touhu tu všem ještě poděkovat, že mě přijali zpátky a tak, ale necítil jsem se na to ještě a nevěřil si. Doufal jsem, že mi alespoň oni důvěřují, že sekám latinu a že tu s nimi chci trávit svůj život.

Když jsme po sobě sklidili nepořádek, rozcházeli jsme se. Odchytil jsem ještě Laru, abych jí hlavně poděkoval. Flóra na mě čekala u dveří.

„Nemusíš na mě čekat, neztratil bych se, Flóro."

„Máme přeci stejnou cestu. Nechtěla jsem jít sama hlavně, když mi dlužíš ten obrázek."

„No jo," připomněla mi.

Nabídnul jsem ji svou paži a ochotně ji zase přijala. „Cítím se jako bych pozřela balvan."

„Ulehčil bych ti cestu, ale jsem pod proudem." Podotkl jsem zklamaně na svůj kotníkový elektrošokový náramek, který mi neumožní provést teleportace bezbolestně.

„Dobrý, ten kousek dojdu ještě po svých, ale neboj, až zítra budeme trénovat, určitě ti ho sundají."

„To chceš trénovat společně?" zeptal jsem se přihlouple.

„No, přeci na to nebudeš sám, když jsme parťáci," podívala se mi vroucně do očí.

„Paráda, to se budu na zítřek ještě víc těšit. Jinak večer byl skvělý a moc za všechno děkuji."

„To byl jenom rest, který jsme teď splnili. Mně to takhle připravili zhruba před tím rokem. Teď jsem si vlastně vzpomněla, že jsem si přála, abych měla co nevidět parťáka a po půl roce mám tebe."

„Tak jestli mě bereš jako tu pravou výhru," dodal jsem ironicky.

Šťouchala mě loktem do žeber. „Nepodceňuje se, nikdo lepší do tohoto století nemohl přistát."

Dodalo mi to dost sebevědomí. Byli jsme před vchody do našich pokojů a ten můj mi svým otiskem prstu otevřela, než mi tam opět vrátí můj přístup.

„Vteřinku, hned ti pro to skočím." Sebral jsem svou malbu pro ni ze stolu a mezi dveřmi ji podal.

„Moc ti děkuji za krásný dárek, přeji, ať se ti dobře spí a uvidíme se ráno." Věnovala mi milý úsměv.

Oplatil jsem jí ho a sice s větším očekáváním, ale spokojený i s takovými pokroky jsem jí také popřál dobrou noc. Dneska se mi po dlouhé době spalo velmi poklidně.