Super-Cizinec

Soukromí

Dorazili jsme před jeho pokoj, již mu to tam zajišťovala naše ochranka a prohledávala se všemi jeho soukromými věcmi.

Nepřišlo mi to moc komfortní, jak lustrují to málo, co vlastnil, aniž by vůbec věděli, po čem jdou.

Spatřila jsem jednoho člena ochranky, jak se snaží dostat do softwaru Bastiana tabletu, a tak jsem zasáhla. „Mohu?"

„Víte heslo?"

„Tuším, že to nebude nic náročného." Naklikala jsem tam pět písmen a okamžitě se mi tablet odemkl na hlavní obrazovku, kde byla na pozadí fotka naší společné superhrdinské skupinky.

„Páni z tebe je i hacker?" pousmála se Lara.

„Upřímně, byla jsem si podvědomě na 99% jistá, že to bude moje jméno, po tom všem..."

„Máš vlastně pravdu. O tom není pochyb."

„Nebude vám vadit, když si ten tablet půjčím jako první?"

„Slečno, je to důkazní materiál... ale dobře, jestli se na to cítíte."

„Nebojte, dám vám ho hned, jakmile zjistím, co přede mnou ještě skrýval. Dobře?"

„Chceš být s tím přístrojem sama?" zeptala se opatrně Lara.

„Asi to ocením. Kdybyste mě potřebovali budu vedle u sebe." Sevřela jsem tablet na hruď a zapadla do svého pokoje. Posadila jsem se na svou postel. Cítila jsem se trochu provinile, protože je to jako někomu lustrovat jeho osobní deníček a jsou to cizí tajemství. Lezu mu do soukromí. Vlastně jako on tehdy narušoval to moje. Menší oprávněná pomsta, obhajovala jsem si v hlavě.

„Tak co dalšího ještě skrýváš, Bastiane?" řekla jsem si pro sebe nahlas do prázdna. Jako první jsem rozklikla jeho prohlížeč, který tam měl jediný nainstalovaný. V uložených položkách nic neměl akorát historii, kterou zřejmě za poslední měsíc nepromazával. Vyhledával klasické věci jako každý jedinec a zjišťoval si opravdu, jak tento svět funguje. Zřejmě když si nebyl jistý. Dokonce vyhledával sebe a pochopitelně i mě, co se týkalo článků a fotek, které běžely všude internetem. Pak mě potěšilo, že se snažil nalézt něco o dívkách, lásce a randění, což dle těch webových stránek z toho musel mít také v hlavě docela guláš. Divila jsem se, že v tom našel ten zlatý střed. Neshledávala jsem to však jako něco šokujícího.

Obětovala jsem tomu už půl hodiny a asi to pro mě nemělo více význam, pak jsem se rozhodla mu prolézt složky pevného úložiště. Vše měl pečlivě pojmenované a roztříděné, co se týče naší práce, kde měl různé pokyny, návody a edukační materiály z našeho střediska. Možná bych to i přešla, ale bylo mi to podezřelé, proč tam měl zaheslovaný soubor obrázků. Samozřejmě jeho kreativita hesel se nijak nelišila a já se dostala k tomu „pokladu", který si do této složky syslí.

Měl tam obrázky, fotky, kresby, screeny obrazovky a textové dokumenty a opravdu jsem žasla, protože tohle všechno nashromáždil díky internetu. Sama jsem brouzdala na internetu minimálně a znala jsem pár článků o mé osobě, dokonce mi přišla i nějaká kresba od mých fanoušků, ale opravdu mi tahle jeho kolekce vyrazila dech. Všechno bylo staženo z internetu a bylo tam přes pět set položek. Byla jsem tam vyobrazená já i on, a především my dohromady. Vůbec jsem netušila, že za tak krátkou dobu nás lidé dokázali naprosto podporovat jako pár tímto stylem. Dokonce jsem rychle projela jednu fanouškovskou fikci a nestačila jsem se opravdu divit. Ty soubory byly opravdu povedené a kreativní, romantické a roztomilé, ale některé překračovali hranice soukromí. Po tomhle jsem věděla, že ten tablet zpátky nikdo nedostane. Tohle už bylo kompromitující.

V tom se ozvalo naléhavé klepání a někdo mi vkročil do pokoje.

„Copak se děje?" Mávla jsem rukou a doufala, že můj výraz ve tváři není špatný.

Byl to David doplněný záhy Larou.

„Flóro, můžeme s tebou mluvit?"

„Ano, povídejte."

„Bastian se probudil, zatím to vypadá, že ty opatření na něj fungují a nikam neuteče. Problém je ten, že s nikým o tom nechce mluvit."

„No a jak z něj chcete nějaké informace tedy dostat?" namítla jsem. Lara toho asi zřejmě věděla tolik, co já. „Doufám, že ne násilím..."

„Víš, že k tomu se neschylujeme, nejsme barbaři. Ovšem mám se tě zeptat, jestli s ním chceš mluvit. Vím dcerko, že tě žádám o náročnou věc a z bezpečnostních důvodů..."

Málem mi spadla čelist. „Jenom se mnou?"

-

Mohlo to trvat hodinu i možná míň možná víc. Měl jsem zavřené oči, seděl opřený o stěnu a myslel na ní, jen tak jsem se udržel a uklidňoval. Čas mě samému v téhle situaci plynul neúprosně pomalu.

Vytrhl mě ťukot na tu průhlednou stěnu, kterou viděli do celého boxu. Otevřel jsem oči do toho oslepujícího světla.

Její obličej byl najednou reálný, ale příšerně ustaraný. Kvůli mně. S nikým jiným tady nebyla. Opravdu přišla a byl jsem tak nadšený, že k tomu svolila. Všechno ji mohu konečně vysvětlit.

„Chtěl jsi se mnou mluvit," špitla a odstoupila krok od stěny.

„Mohu k tobě já blíže. Nebude ti to vadit?"

Zavrtěla hlavou.

Doplazil jsem se doslova před mou stranu průhledného vězení a posadil se.

Chvilku měla založené ruce na prsou a po pár sekundách si povzdechla a posadila se na podlahu před sklo na té volné straně. Byli jsme na stejné úrovni, a to mi dalo trochu naděje, že mě nezavrhuje.

„Jako první se ti moc omlouvám za cokoliv, co jsem ti způsobil tehdy a přísahám, že to nemám v úmyslu nikdy zopakovat. Zvolil jsem jiný postup, abych ztrestal i sám sebe."

„Budeš nám muset, ale plně vysvětlit, co tím myslíš, ale... tvoji omluvu se snažím přijmout." Neřekla to nijak nenávistně a dívala se mi přímo do očí. „Teď ale pomalu řekni i ostatním, aby to slyšeli z přenosu, co jsi řekl mě. Odkud pocházíš a co se ti dělo."