Super-Cizinec

Porozumění

Výraz ve tváři mu pochmurně sklesl. Jeho myšlenky zřejmě nebylo příjemné připomínat.

„Jak jsem ti říkal, pocházím až z toho následujícího století. Lidé se schopnostmi tam nežijí volně jako hrdinové tady. Něco se strašně podělalo a zadrželi nás jako laboratorní exempláře. Vytvářeli z nás vojáky čím dál silnější a pokornější, aby každý stát měl převahu nad druhým nebo počítali s hrozbou mimo naši planetku. Už jsme nebyli svobodní. Testovali na nás ‚boostery' a tak podobně. Proto má v určitých místech ty jizvy. Dost jsme si vytrpěli a podávali nám často něco nového neozkoušeného. Ten poslední posilovač mě dostal až sem. Teleportoval jsem se do jiného století k vám."

Svíralo se mi hrdlo, když o tom mluvil a naskočila mi husí kůže.

„Nepamatuji si bohužel, co změnilo budoucnost k tomuto, neznám ani své rodiče, nikdo nám nikdy nevyprávěl, že existovali v minulosti lidé jako váš tým. Znal jsem jen ty cizí lidi v budoucnosti, protože mě jako dítě drželi v tom laboratorním nezdravém prostředí a tlumili mne, abych nemohl utéci mimo laboratoř. Vlastně tam a tady to jinde neznám."

Celou dobu se mi koukal do očí, měl v nich slzy a byl příšerně bledý ve tváři. Neměla jsem důvod mu nevěřit, proto měl ty jizvy po jeho těle a šrámy na duši, které se mu vracely i zde a byly průkazné.

„Ale tady je to Flóro opravdu překrásné. Cítím, že konečně žiji a naučili jste mě mé schopnosti používat k dobrým věcem nenásilně a trpělivě. Především ty jsi jeden z důvodů, proč to tu mám tak rád a zpříjemnila jsi můj život."

Sklopila jsem stydlivě zrak. „Co jsi myslel předtím tím, že jsem tě zachránila?"

„Tenkrát... vlastně chvilku poté, co jsem se prvně ocitl v této přítomnosti, jsem vás některé potkal někde ve městě a na mě málem spadl kus budovy, ale měl jsem tam v tu chvíli strážného anděla, který mě zachránil a ukázal pro koho chci žít. Tebe."

„Ach, to si zpětně vůbec nevybavuji."

„To je pochopitelné. Je spousta lidí, které jsi zachránila a nemohla sis pamatovat všechny. Ale skutečně jsem se ti nesnažil nikdy záměrně ublížit, nikdy bych ti nic takového vědomě neudělal, slibuji -" zarazil se. Povšimla jsem si, že začal dýchat podezřele rychleji a mluvit zadýchaně. Zprvu jsem netušila, co z toho mám vyvozovat.

„Je něco, co nám tajíš?" Soudila jsem i podle narůstajícího potu na jeho čele, více zrůžovělých tváří a uší, třásla se mu i brada a ruce.

„Ano je, Flóro... Nechci vás vyděsit, ale to, co na mě zkoušíte s touto místností, chladem, světlem, vibracemi, stěnami... mi pouze narušuje mé psychické rozpoložení, což naopak posiluje mé schopnosti. Nevydržím to tu moc déle. Prosím... potřebuji, abys mě odtud dostala a uklidnila, nerad bych nekontrolovatelně kamkoliv zmizel, či něco provedl. Mé schopnosti, jak jsem ti říkal, jsou daleko větší, než doteď ukazuji. Pokud chcete mít jistotu, že mě zadržíte a nikam nepůjdu, buď mě uspěte nebo mi znecitlivte tělo, svalstvo a zamkněte v mém pokoji. Jinak za sebe neručím."

Pootevřela se mi ústa.

„Říkám to vážně a raději dříve, než bude pozdě. Nechci na tebe tlačit, ale opravdu ti nelžu. Snažím se to potlačovat, když tě vidím, jde to lépe, ale doléhá to na mě brutálně."

„Nech mi to prosím chvilinku vstřebat. Zvládneš to ještě?"

Kývl.

Otočila jsem se a běžela k ostatním. Musela jsem s nimi promluvit. Už dávno o tom věděli, jak nás poslouchali a správně jsem očekávala, že z toho nebudou nadšení.

„To nepřipadá v úvahu, co když něco provede?" zamítl mi to okamžitě pan Marek, který měl tlačítka od Bastiana vězení momentálně na starost.

„Myslím, že daleko horší následky nastanou, pokud ho nedostaneme z boxu."

„Jsi si tak jistá?" zeptal se mě narovinu David.

„Vy si to už nepamatujete? Mám ještě dost živě v hlavě to, co se mu tehdy stalo, jak se přenesl v psychickém presu. Hrál na nás, že o ničem neví a pak se nečekaně přenesl, ačkoliv ty schopnosti měl od malička v malíku."

Soustředila jsem se nyní jen na zlomení Davida, který tu měl jako náš velitel poslední slovo a bylo mi jasné, že to pak zlomí i názory ostatních.

„Prosím, bude to na moji zodpovědnost," nežadonila jsem ve skutečnosti kvůli Bastienovi, ale spíš sobě.

...

Otevřeli mi dálkově k němu dveře. Vlezla jsem za ním na krok a podala mu ruku. Stále seděl na tom místě a přijal ji.

Postavil se na nohy. „Děkuji." Skoro měl až slzy v očích. Chtěl mě tak moc obejmout, ale jasně jsem mu svým postojem ukázala, že na to nejsem připravena. Také ve mně trochu zápasil pocit, že to pro něj je daleko snazší cesta se mnou zmizet, pokud mne obejme. Takový ten obezřetný impulz.

V podpaží jsem svírala jeho oblečení, aby nemusel být ve spodním prádle a nemrzl.

Vyšel se mnou ještě neoblečený z boxu a oddechl si. Usmál se nadšeně jako by z něj odpadlo to nejhorší. Jeho dech se zklidňoval a překvapilo mě, kolik toho psychika ovlivní, ale snažila jsem se mu porozumět.

„Máš od nás další šanci, ale dostaneš sledovací náramek na nohu. Nebudeš nám v ničem už lhát," řekl mu Patrik stále v neutrálním rozpoložení, který přišel k nám.

Bastian měl problém držet s ostatními oční kontakt a nedivím se mu, že se obával a pokorně nás jenom poslouchal. Určitě se v něm určité submisivní chování zrcadlilo díky minulosti a nereagoval adekvátně. Nacvakli mu kolem kotníku přístroj, který jak jsem pochopila, mu dá silnou ránu elektrošokem, jakmile bude utíkat z této budovy jakýmkoliv způsobem. Což mu narychlo také podobně vysvětlili.

-

Flóra stála kousek od nás a měla založené ruce na prsou. Prohlížela si bedlivě mou postavu, když jsem si oblékal tepláky a přetáhl přes hlavu mikinu. Byl jsem rád, že mám na sobě oblečení a nejsem potupně pouze v trenkách, které mi jediné nechali, když mě uvěznili.

„Doufám, že už si v hlavě přemítáš tvé vysvětlení a nevyfabuluješ si další věci." Zastínil nám pohled Ron, který si zřejmě užíval moji provinilou pozici.

„Nechci být drzý, ale rád bych poupravil skutečnost, že jsem si vymýšlel pouze historku s amnézií. Doslova jsem pouze řekl, že si nic nepamatuji, a to je zásadní rozdíl," musel jsem si rýpnout, což ho docela namíchlo, ale ztichl, protože si to také uvědomil. „Samozřejmě nyní se svědomitě přiznám ke všemu. Hlavně mě už nevracejte do té mučírny." Ukázal jsem na ten box.

„Toho se nemusíš obávat, když nebudeš dělat hlouposti, ale ještě teď nám všem to půjdeš vysvětlit do společenské místnosti," pokynul mi Patrik.

Letmo jsem se střetl s Flóry očima. Její výraz ve tváři mi přišel povzbudivý. Myšlenky mi stále sklouzávaly k tomu, že ji potřebuji obejmout a políbit, ale upřel jsem si to svojí hloupostí.