Super-Cizinec

Zklamání

Cítila jsem, jak na mě zašmátrala jeho ruka. Ucukla jsem pořádně zděšená. Rozsvítil svojí tužkovou baterku, kterou nosil v kapse, aby to tu osvětlil. Byl velmi blízko. „Jsi v pořádku?" S baterkou v ruce mě chytil zničehonic za paže a vytáhl do sedu, dokonce mě objal, ale ztuhla jsem. Poprvé mi to nebylo příjemné kvůli tomu, co jsem zjistila. „Co se děje?" nechápal zprvu mé chladné a apatické reakce.

V další vteřině i jemu dodatečně došlo, že mu jeho zařízení vrčelo v kapse. Odtáhla jsem od něj a narovnala jsem se do stoje, zatímco si četl tu krátkou zprávu. Baterka a naše displeje zapnutých telefonů tu vytvořily šero a mimika, emoce a pocity se viditelně vynořily z té tmy.

Zamrzl mu výraz ve tváři a zbledl. Podíval se podezřívavě na mě. Bylo mu jasné, že to dávno vím. Sykl a vypustil tiše nadávku. Vyšvihl se také do stoje, až mě to polekalo a uskočila jsem.

Vzorky nyní stoprocentně potvrzovaly, že patří Bastianovi a kdybych nesvolila k prozkoumání důkazů podruhé, možná bych to ani nikdy nezjistila. Celou dobu to byl on. Všechny nás obelstil.

„Není to, jak si myslíš." Snažil se velmi opatrně ke mně přibližovat. A ruce v obranné pozici držel před sebou, jako by se omlouval.

Couvala jsem nepatrně a dále už jsem neměla kam, bylo to tu hrozně stísněné. Strašně moc jsem chtěla zavolat jakoukoliv pomoc rostlin, jenže všude tu byly dlaždice a zřejmě pod tím nějaké kovové pláty a ty mé rostliny neproderou.

„Co? Že nejsi ten úchyl? Máš to tam černé na bílým!" utrhla jsem se na něj.

„Ano, přiznávám, že tím jsem se provinil... ale nemusíš se mě bát, vždyť jsi mě teď přijala a jsme několik měsíců partneři, byl to můj zkrat tehdy... šel jsem na to špatně... a byla to chyba a omlouvám se hluboce, že jsem tě vyděsil, ale zkusil jsem to a na tamto můžeme přeci zapomenou -"

„Takhle to sakra nefunguje a nepřibližuj se ke mně!" Vystřelila jsem rukou před sebe, aby se držel dál.

„Ale doteď fungovalo. Netušil jsem, že pořád ještě pátráš a jediné, co tady nefunguje jsou tvé schopnosti... zřejmě?"

Zatrnulo mi. Všimnul si toho.

„Tak si v klidu promluvme."

„Tohle nepůjde řešit jen tak v klidu a nic na mě nezkoušej."

„Musíme se dostat pryč společně a potřebuji, abys byla trochu klidná."

„Není odtud cesty! Mé schopnosti tu nefungují a -"

„Tak se dostaneme ven mými, vždyť jsme tu jako pohřebený a zabalený tmou a za chvilku si vydýcháme vzduch. Vyřešíme to venku, prosím."

„Já se tě ani nedotknu. To tu radši zůstanu."

„Doteď jsem ti nic neudělal ba naopak a všechno bylo v pořádku. Chápu, že tě tohle šokovalo, byl to ode mě podraz a jsi zklamaná, ale jsem to pořád já. Nemusíš se mne bát."

„Ano, to jsi vystihl, jsem z tebe zklamaná a hlavně naštvaná, že veškerou amnézii jsi raději zbaběle předstíral a rozsah svých schopností určitě znáš. Nemám pravdu?"

Kývnul. „Jsem daleko mocnější, než vám tu předvádím."

„Tak co jsi zač? Kde ses tu vzal? Proč nejsou o tobě žádné záznamy? Odpověz mi!" zvyšovala jsem na něj každou větou hlas.

„Jsem z budoucnosti, dostal jsem se sem nedopatřením a narodil jsem se ve století následujícím po tomhle. Ale tady se mi líbí daleko více, a především jsi tu ty. Tam už se nevrátím, aby mne týrali. Lidé se schopnostmi si nežijí ve blahu jako tady. Jsme pokusné krysy."

Říkal to tak opravdově, ačkoliv v mém rozpoložení jsem měla pochyby se vším.

„Takže nás dokážu dostat nahoru mrknutím oka. Jen mi důvěřuj, slibuji, že nás dostanu pouze ven z této kobky. Chyť se mě. Zachráním tě jako ty mne tenkrát."

Netušila jsem o čem mluví, ale cítila jsem, že se mu hlas zlomil a byl na pokraji breku.

Opatrně a nejistě jsem se k němu přiblížila. „Jestli nás zaneseš někam jinam než ven nahoru, tak počítej s tím, že jako první použiji na tebe své schopnosti jako na jakéhokoliv nepřítele."

Smutně přikývl. Zřejmě ho to ranilo, ale ne víc než tohle celé mě. „Slibuji, budu počítat do tří a na tři musíš vyskočit se mnou."

Žádné objetí se nyní při teleportu nekonalo, jen jsme se drželi vzájemně za obě ruce.

„1...2...3!" Povyskočili jsme a celý svět se se mnou zhoupl. Jako by nás to vysálo nahoru a vším jsme propluli. Náhle jsem spatřila denní světlo. Byli jsme venku a Bastian nás instinktivně strhl na stranu od toho propadliště. Trochu jsme škobrtli, ale dopadla jsem tentokrát do měkčího. Jeho touha mě neustále ochraňovat se nevytrácela a spadla jsem na něj. Vydal ze sebe sten, ale tentokrát ten dopad nebyl tak velký, přesto to musel pocítit za nás oba. Podívala jsem se pořádně na jeho tvář, na čele měl trhlinku, byl orosený potem a stydlivě se pousmíval. „Zamiloval jsem se do tebe, opravdu tě -"

Ani jsme se nenadáli, Bastiana naši nejrychlejší kolegové popadli a odtrhli nás dost hrubě od sebe.

„Ani se nezkoušej někam vypařit, hajzle!" Dostal zásah paralyzérem přímo od Patrika, který ho tenkrát zachytil při pádu vzduchem a momentálně ho nechal plný zloby spadnout malátného k půdě.

Vypískla jsem a vyhrnuly se mi slzy do očí, když ztratil vědomí a ostatní ho drželi jako hadrovou panenku. „Počkejte, nic mi neudělal. Proč jste ho takhle moc uzemnili?"

„Flóro, vždyť se umí teleportovat. Nečekali jsme na to až zase zdrhne a co kdyby tě i unesl? Vždyť teď nevíme, co od něho máme čekat!"

„A tobě nic neudělal?" zajímala se o mě okamžitě Dina.

„Ne, vždyť vám to říkám. Ví ke všemu stejnou dobu, co my všichni, že to víme. Ta zpráva se schválně rozeslala pro bezpečnost všem. Mluvila jsem krátce o tom s ním a zachránil nás oba z pasti a pak už jsme nic nestihli..." vysypávala jsem to ze sebe dost hekticky. Podívala jsem se na jeho bezvědomou posmutnělou tvář. „Bylo mu líto, co udělal..."

„To si měl rozmyslet dřív, než se rozhodl si hrát na stalkera," odfrknul si Patrik naštvaně.

„Musíme ho u nás zadržet a zjistit, v čem všem lhal. Že jsme si ničeho nevšimli."

Ron si opovržlivě založil ruce na prsou. „Předpokládám, že amnézii neměl a vše na nás nahrál."

Raději jsem nic nenamítala a jen ostatní následovala. Dina mě ještě soucitně objala, ale šla jsem jako tělo bez duše a nad vším hluboce dumala.

Naložili a přivázali jeho nehybné tělo na nosítka, než ho uvrhnout do vězení pro zadržení jeho schopností.