Super-Cizinec

Spojení

Jak na mě jako přišel, kde jsem udělal chybu? Vytřeštil jsem oči, stáhlo se mi hrdlo a ani jsem nedutal. Nemohl jsem najít v sobě slova, jak se obhájit.

Velitel pokračoval. „Vím, co dokážeš. Viděl jsem to video z vašeho společného zásahu, viděl jsem, co jsi schopný ze sebe pro ni dostat. Ve stresových situacích se tvoje limity posouvají dál."

Ohromně mi spadl kámen ze srdce. Nic nebylo ztraceno. Myslel to úplně jinak a jen jsem mu na jeho slova kývnul hlavou.

Zvednul jsem se. „Vydám ze sebe všechno veliteli, slibuji. Já vím, že jsem vám to měl hlásil, ty změny mých schopností, ale zřejmě mě poslední dobou její síla nabíjí." Začal jsem patlat přes ústa tuhle hloupost, abych jim nevypálil, že se takhle umím teleportovat normálně, pokud nejsem oslabený.

„To teď nebudeme rozebírat, není na to čas. Dle polohy je to přesně tímto směrem, takže ji popadni i se svojí schopností a dostaň se tam, než se nám probudí," zavelel.

Zmlknul jsem tedy, rychle se po všech podíval a podebral jsem Flóry tělo pod hlavou a koleny. Přitáhl jsem ji bezvládnou na sebe. Její předlouhé vlasy se okamžitě začaly stáčet po mém těle a mezi nimi rozkvétala drobná kvítka. Určitě se již probouzela.

Vmžiku jsem se začal teleportovat. Naštěstí mi představili podobu toho místa, vzdálenost a přesný směr, takže mi to pro představu hodně pomohlo. Jedním obřím skokem jsem se dostal ke srázu do vytěženého údolí se zdecimovanou půdou a druhým kratším teleportem jsem se objevil ve středu této měsíční krajiny. Opravdu jsem kapánek vyšel ze cviku. Bylo to dlouho, co jsem se naposledy teleportoval desítky kilometrů, a ještě na jeden skok. Ovšem jak podotýkal velitel, jsem schopný to pro ni ze sebe dostat.

Ty její vlasy mi momentálně nedaly pokoj a padl jsem s ní na kolena. Raději jsem ji hned položil opatrně do vyprahlé hlíny a vzepřel se nad ní na loktech. Pootevírala ztěžka oční víčka a všiml jsem si i drobné slzy, která utekla a stekla ji za ucho do vlasů. Něco hrozně slabě mumlala a byla stále bezvládná.

Ovšem konečně se kolem nás začalo něco podivného dít, až jsem pocítil dunivé vibrace. Její vlasy ze mne opadly a vzápětí se kolem ní napnuly. Vypadalo to děsivě, ale jako kudly se zničehonic zabodly do té vyprahlé země. Ty vibrace neustávaly na síle a půda kolem nás se drolila, až jsem si vedle nás začínal všímat prazvláštního úkazu.

Na povrch lezla miniaturní puknutá zrnka a vytlačila slupku, kterou odhodila a zůstávaly po ní jen listy nebo stébla trávy. Najednou už její tělo neleželo na udusaném prachu a hlíně, nýbrž ve trávě a mechu.

Konečně otevřela oči a vykoukly na mě světlezelené duhovky. Hrozně mě uchvátila. Klečel jsem přímo nad ní opřený o lokty vedle její hlavy, abych ji nezalehával plnou vahou svého těla a naše obličeje se nacházely v těsné blízkosti.

Nevěděl jsem, jestli je duchem přítomná, jenom se mnou držela hluboký oční kontakt a mně následně oči klesly k jejím rtům, o které jsem se jemně nejprve těmi svými otřel. Voněly jako okvětní lístky růže. V dalším momentu jsem se již neostýchal a políbil ji. Měla na to stejnou odezvu, a tak se náš polibek prohloubil, až jsem slastně přivřel oči.

Nespatřil jsem tak, jak si její nezkrotná přírodní síla počínala v tomto odepsaném místě. Násilně sem přitáhla semínka a oddenky, protáhla kořeny, které se duplikovaly v nové keře, či stromy. Tohle byla magie.

Přerušil jsem naše líbání, protože jsem samou zvědavostí potřeboval vidět tu nádheru, kterou sem vypustila. Hladil jsem ji jednou rukou po tváři.

-

Chtělo se mi štěstím plakat, tolik jsem se uvolnila. Cítila jsem se neuvěřitelně silná a příjemně vyčerpaná, odevzdaná své přírodě a jemu. Emocím, které ve mně vzbuzoval. Okouzleně jsem pohlížela na jeho šťastnou tvář a užívala si, jak mě jeho hřejivá dlaň hladí po líčku.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Co jsem to dokázala?

„Jsi neuvěřitelná," pošeptal mi.

Cítila jsem se ohromně naživu. Probudila jsem tuto poznamenanou krajinu a vdechla ji opět život. Tráva, květiny a kořínky se všude rozpínaly, keříky a počínající stromky košatily.

Bastian se nadzvedl a pomohl mi do sedu. Nakonec se postavil a podal mi ruku. Přijala jsem ji a padla do objetí na jeho hruď. Společně jsme se tak mlčky rozhlíželi kolem sebe.

Najednou nám nad hlavami kroužily dva vrtulníky a jeden se snesl kousek od nás a dosedl na měkoučký trávníček a zpomaloval své rotující lopatky.

Dorazili za námi ostatní a šokovaní vylézali ven z helikoptéry. Byl tam David, Lara s Patrikem i Mates a běželi k nám.

„Holka tohle je neuvěřitelné," rozeběhla se ke mně Lara a přivinula si mě k sobě. S Bastianem jsem se stále držela za ruku.

„Opravdu úžasné, jsi silná ženská Flóro," dodal její manžel Patrik.

„Bál jsem se o tebe, dcerko," řekl mi dojatě člověk, který mě vychoval a dal mi domov. Davidova tvář konečně nebyla zarmoucená a usmíval se pod svým plnovousem.

„Tak jdeme domů?" zeptala jsem se. Byla jsem trochu utlumená a spíš jsme se s Bastianem vzájemně podpírali po cestě k helikoptéře. „Ehm, asi nikdo nemá nůžky s tímhle se nedá chodit." Volnou rukou jsem podebrala část svých přerostlých vlasů, které potřebovaly nejméně o půlku zkrátit, jak se mi courali po zemi a byly stejnak u konečků slabé, jelikož ze sebe vydaly všechnu sílu.

Posadila jsem se na sedátko a opřela si hlavu na rameno svého milého. Ten si lehce opřel zase tvář o mou hlavu a líbnul mě do vlasů. Seděli jsme vedle sebe mlčky. Letěli jsme domů.

-

„Uf, to bylo jako z hororu." Přivítali nás ostatní, ale naštěstí pochopili, že jsme unavení a všechno počká a jen my si musíme pečlivě oddechnout, nabrat síly a možná to i zaspat, vzhledem k tomu, že se noc blížila.

Pořád jsem nedokázal pobrat, že se mi dnes stal můj největší úspěch. Všechno, co jsem si od první chvíle v tomto století přál. Nakonec jsem si jídlo vzal na pokoj a šel se osprchovat, což mě velmi bodlo. V pyžamu jsem seděl na kraji své postele a rozmýšlel, možná bděle snil a u toho zakusoval suché celozrnné pečivo.

Nečekaně mi do pokoje vešla Flóra. Její vlasy už byly zkrocené a zastřižené do úrovně pasu, samo zbarvené do zrzavohnědé a přišla již umytá v tílku a šortkách na spaní. Věděl jsem to samozřejmě, jelikož jsem její věci měl do puntíku probrané a napozorované.

„Mohu dnes přespat u tebe?" zeptala se sladce a narovinu.

Nadšeně jsem přikývnul.

Vyzula se z pantoflů a vlezla si do mé postele pod deku. Nezahálel jsem, jen jsem se napil vody a hned si lehl naproti ní. Přikryl jsem nás víc a ona se ke mně ještě blíže přitulila. Zhasnul jsem lampičku nad postelí a objal ji svými pažemi. Zaklonila ještě hlavou a opět jsme se líbali, až únavou při tom usnula a zůstala viset na mých rtech. Takhle rychle a uvolněně jsem ještě také neusnul.

Byla moje útočiště, bezpečné místo a ráj, který mi poskytovala. Byli jsme spojení.