Super-Cizinec

Nové přátelství

Peněženku jsem si zastrčil do kapsy a od Davida jsem rychlým krokem prchal do technického oddělení hledat Martina. Opět jsem ho našel za počítačem. Tentokrát seděl a něco zrovna kódoval. Měl sluchátka, takže se mě mírně lekl, když jsem mu sáhl na rameno a se širokým úsměvem ho pozdravil.

„Copak? Ještě něco potřebuješ?" podivil se překvapeně.

„Ano, máš dneska ještě čas, až to dokončíš?"

„Zhruba za dvě a půl hodiny mi končí směna, co plánuješ?"

„Dostal jsem právě propustku, která mi umožňuje vzít tě na jídlo klidně už dneska... jestli chceš?" zeptal jsem se opatrně, jelikož jsem pořád nevěděl, jestli mě Martin jen nechtěl urazit a byl zdvořilý.

„Jasně, beru všemi deseti. Už jsem dlouho s nikým nebyl na dobrém jídle mimo tuto budovu. Mám tě pak vyhledat, až skončím?"

„Paráda! Tak tě budu čekat v aule třeba kolem čtvrté? A ty si zatím promysli, kam skočíme. Alespoň mi ukážeš nějaké zákoutí, které jsem tu ještě nepoznal."

„Neboj se, něco mne napadlo. Jen... nebude ti vadit popojet na mopedu?"

„Snad ne, teda ani nevím, co to znamená, ale nechám se překvapit."

Tím jsem ho asi trochu zaskočil, ale vzápětí to zamaskoval za úšklebkem.

-

Sešli jsme se dle domluvy. Konečně jsem zjistil, co to je moped, i když jsem předpokládal, že je to nějaký menší stroj, než je třeba automobil.

„Tady si půjč ještě tenhle šátek, občas to fouká a když nejsi zvyklý, je to nepříjemné na krk. Přetáhni si ho i přes ústa." Podal mi pružný látkový tunel, který jsem si přetáhl přes hlavu a dále dle jeho rad.

„Děkuji ti."

Vytáhl ze sedadla ještě druhou helmu a podal mi ji. „Snad ti nebude vadit, je mé partnerky."

„Ty máš přítelkyni?"

„Ano, díky mně pracuje u nás na administrativně a účetnictví. Bydlíme spolu v nižší patře v komplexu."

„To je super."

„Klidně to pak můžeme probrat při jídle."

Přikývl jsem a nasedl za něj. Nejprve jsem nevěděl, kde se držet, ale ukázal mi přezku na sedadle. Nakonec ta rychlost nebyla tak náročná i díky mému zahalení jsem nic nepříjemného po cestě nezažíval.

Po pár minutách nás zavezl k pěkné restauraci, která byla zároveň i cukrárnou a kavárnou. Zrovna nebylo tak plno, takže jsme si zabrali místo na prosklené terase s výhledem na část města a objednali si. Mně to chvilku trvalo, jelikož jsem byl nerozhodný, a nakonec jsem dal i trochu na radu Martina, což byla dobrá volba.

„Mrzí mě, že jsme se spolu nepotkali již dříve, jsi fakt fajn."

„Nápodobně, nikdy bych neřekl, že tu budu vést přátelskou konverzaci s někým s tak úžasnými schopnostmi, a ještě z jiného století." Ta poslední slova řekl velmi potichu a nahnul se ke mně, aby chránil mé tajemství.

„Asi bych mohl říci to samé akorát opačně." Opětovali jsme si uchechtnutí.

„A ty teda chodíš s Flórou? Promiň, že tak drze vyzvídám."

„Ne dobrý, ale to je složité... Proč se ptáš?" zeptal jsem se stydlivě.

„No, možná se tvářím nezúčastněně, ale jedním uchem fakt ostatní poslouchám. Nějaké drby se nesou budovou, tak jsem zvědavý, hlavně když tě chci víc poznat. Ke všemu jsem se s ní ještě nikdy neměl možnost asi ani pozdravit. My jsme od vás dole dost izolovaný, takže pokud nás někdo nepotřebuje cíleně, tak o takový osobní kontakt jako mám právě s tebou si mohu nechat zdát i jako fanoušek."