Super-Cizinec

Dary

Z fakulty jsem se zpátky za ostatními vracela o víkendu dopoledne. Kvůli dlouhé výuce jsem ještě po praxi přespala na koleji. Po dvouhodinové jízdě vlakem na mě čekal Mates, který mě, jak slíbil, odvezl do našeho střediska. Tak trochu jsem doufala, že s ním bude i Bastian a trochu mě to zklamalo, doufala jsem, že už ho budou pouštět mimo budovu i s ostatními. Zkrátka se mi po něm stýskalo.

Mates mi vyprávěl, co se za poslední tři dny stalo při výjezdech, což nijak nevybočovalo od normálu. Také, že máme nové výukové situace v jeho simulátoru v tělocvičně a tvářil se tu čtvrt hodinu jízdy autem, že se nic neděje. Jakmile jsme dorazili do podzemní garáže, hned nevycházel z auta, jak je obvyklé, aby mi gentlemansky otevřel dveře a pomohl z auta, ale s vážnou tváří se na mě podíval. Vyplašil mě.

„Flóro, neděs se, ale než půjdeme nahoru a budou to na tebe všichni chrlit, tak bys měla vědět, že Bastian měl povolené vycházky a byl s mladíkem od techniků ve městě... no, jak bych ti to řekl -"

Teď se mi v hlavě promítaly opravdu bláznivé věci a už jenom to, jak nezvykle to interpretoval. „Co? Něco se mu stalo? Zmizel?"

„Nic závažného. Je nahoře u sebe a je prý v pořádku, ale měli nehodu na skútru, srazil je nějaký zdrogovaný pobuda autem, ale jeho schopnosti je zachránily a on ho i zpacifikoval. Jenom se nepolekej, že je mírně potlučený."

Oči mi málem vypadly z důlků, nejenom tím, jak mi to oznámil, ale že tu nejsem tři dny a tohle se stane. „Ach jo, Matesi... sice umíš hodně věcí vyjádřit svým bojovým uměním, ale říkat tyhle věci není tvoje silná stránka, aniž bys mě nadmíru nevyděsil." Promnula jsem si s oddechnutím kořen nosu.

„Já vím, tak za ním upaluj. Vezmu ti věci nahoru."

„Děkuji," vyskočila jsem z auta a z garáží jsem výtahem netrpělivě vyjela nahoru. Zamířila jsem do kuchyňky a společenské místnosti, jenže na prvním místě nikdo nebyl a ve společenské místnosti mi kromě pozdravu na otázku ‚Kde je Bastian?', neuměl nikdo odpovědět. Ron mě ještě znejistil tím, že ho dneska ještě neviděl vyjít z pokoje, což se mi nelíbilo, jelikož se již blížila doba oběda.

Po chodbě jsem se rozeběhla k jeho pokoji mrzutá ani jsem neťukala a přístupem, který jsem od něj měla, se pozvala dovnitř. Ležel na zádech v posteli, ale dle všech náznaků spal. Oddechla jsem si a zklidnila svůj stres.

Přišla jsem pomalu k jeho lůžku a shazovala ze sebe přebytečné oblečení na zem. Vlezla jsem k němu do postele. Spatřila jsem fialový otlak přes jeho část paže a ramena, jelikož měl přikrývku shrnutou někde u nohou a spal jen ve spodním prádle, proto mi neunikla na vnitřní straně stehna ta další obří modřina a drobné na jeho předloktí a boku.

Položila jsem se k němu, což ho probouzelo. Hladila jsem ho po vlasech, tváři až ke krku. Mile se pousmíval a chtěl se protáhnout, na což jeho tělo reagovalo bolestivě a zanaříkal rozespale. Pak jedním okem spatřil mě a úsměv se mu rozlil po tváři.

„Doufám, že tohle není jenom sen," zamumlal.

„Neboj, jsem zpátky ze školy." Stiskla jsem jeho ruku. „Mrzí mě, co se ti stalo, ale jsi skvělý, že jsi vás a další potenciální oběti takhle zachránil."

„Takže ti řekli, co se stalo, jo?" odkašlal si a plně již otevřel své krásné tmavé oči.

Přikývla jsem.

Střelil pohledem na své hodiny na stolku a trochu ho překvapilo, že spal takhle dlouho. „Jejda, já se půjdu trochu zkulturnit, dnešní den jinak nebudu vůbec produktivní."