Super-Cizinec

Úzkost

Zaskočila jsem se do pokoje převléct. Měla jsem na sobě totiž jen tepláky a vytahanou mikinu, jak jsem vyběhla ven z pokoje jen, co mě zavolali, že vezou někoho, kdo potřebuje mé síly. Relaxovala jsem totiž u čtení, takže jsem na sobě měla dost ležérní oblečení. Vlastně jsem se nyní zarazila; proč to vůbec dělám? Asi jsem vnitřně nechtěla, aby mě takto neupravenou viděl náš nováček.

S mým dalším kolegou jsem se následně potkala v naší jídelně. Mates byl ve středních letech, ale stále velmi agilní. Byl to dokonce bratranec našeho velitele a učil nás zde bojová umění a jak se ubránit nepříteli svou vlastní fyzickou silou. Takový náš trenér s velkými zkušenostmi. On totiž získal dar předem analyzovat ve své hlavě počínání druhého, proto uměl odrazit fyzické útoky a předpovídat pohyb jejich těla.

„Ahoj."

„Ahoj, jdeš doplnit energii?" Odhadl mě opět skvěle. Sám se zrovna u pultíku cpal závitky. „Tak co ten náš nový přírůstek?"

„No, snad bude vše v pořádku. Uvidíme, co na něm doktůrci naleznou. Mají ho tam, jak exemplář." Připravovala jsem si suroviny z lednice na toast.

„Třeba to bude tvůj budoucí parťák," nadhodil.

Ohlédla jsem se přes rameno. Jeho slova byla dost povzbuzující. Že bych se konečně dočkala?

„Znám tvé skromné přání, slečno. Slibuji, že se budu snažit, co bude v mých silách, abych ho vycvičil a zjistil, co v něm je. Pokud bude chtít a dá se do kupy. Už jsem se byl na něj z vpovzdálí mrknout."

„Jsi skvělý učitel, myslím, že Bastian bude brát tvou pomoc s pokorou, ale jsem také zvědavá, jak to vůbec dopadne s jeho schopnostmi. Prý ten pád byl děsivý."

„Ty jsi u toho nebyla?"

„Ne, ne, neúčastnila jsem se tentokrát slavností po tom, co se mi teď dělo."

„Ovšem, to je pochopitelné. Ale třeba ta naše akce toho slídila vyděsila. Ke všemu teď budeš mít svého ochránce a přijdeš alespoň na lepší myšlenky."

„Hej, to jste se všichni na mě domluvili? Drbny." Kdybych mohla, vraždím pohledem jako nějaká puberťačka.

„Chlapci mi krátce povyprávěli před vyšetřovnou," zasmál se. „A také jsem to pozoroval chvilku nenápadně přes sklo. Bylo vás tam už tak dost na chudáka zmateného, tak jsem sledoval dění zpovzdálí a znáš mé schopnosti... ten kluk má k tobě důvěru."

„Že se nestydíš nás špehovat," dodala jsem sarkasticky. Ale Mates měl možná pravdu. Potřebovala jsem v této budově někoho, kdo mi bude i věkově blíže. Všichni ostatní jsou tu hrozně fajn, ale cítím se osaměle, když je všem o deset let méně nebo více než mně. Nemám svého jednoho kamaráda a ani parťáka, protože mě samotnou nepustí a doplňuji ostatní.

Když se mu budu věnovat a pomůžu mu zjistit rozsah jeho záhadných schopností, pokud je to pravda, mohla bych mít šanci k sobě někoho získat. V pokoji jsem přemýšlela nad tím, co mu vůbec řeknu, až se za ním za pár hodin vydám ho zkontrolovat a rozhodla jsem se, že mu přinesu i něco hezkého. Mám tu jednu květinu, která svojí vůní příjemně uvolňuje a napomáhá relaxaci.

-

Trochu jsem znejistil. Vymýšleli si na mě ještě několik testů a Flóra, moje opora, nebyla v této místnosti. Zřejmě, když viděla, že jsem zajištěný, také si šla odpočinout. Budu to muset holt vydržet.

Jen jsem doufal, že si mě nespojí s tím stalkerstvím, ale snažil jsem se být důsledný, aby nepojali podezření.

Venku už byla tma a zvědavý hlouček kolem mě se rozcházel. Chtěli mi dopřát odpočinek. Což mě příliš nepotěšilo. Ztlumili světla, problikávali tu přístroje a mě to rozrušovalo. Vydržel jsem to půl hodiny, hodinu, dvě, ...

Trochu mě přepadala úzkost. Ležel jsem v místnosti, která se tvářila jako ta, kde mě věznili v mém století. Nechtěl jsem být sám v prostředí, které připomíná tu mučírnu.

Potřeboval jsem uprchnout a v tu chvíli jsem se teleportoval, aniž bych to upřímně plánoval. Samozřejmě všechny ty hadičky se přetrhaly nebo ze mě vypadaly. Nějak jsem na to nemyslel. Nemohl jsem se nadechnout.

-

Děsilo mě málo věcí, ovšem při bližších krocích jsem měla špatný pocit. Vyděsilo mě to a přidala jsem do kroku. Chodba tlumeně svítila modrým světlem a zničehonic se zjevil pár metrů přede mnou. Bastian. Pustila jsem květináč na zem. Doběhla jsem za ním. Byl zjevně rozrušený a poplašený.

Hyperventiloval a políval ho studený pot. Položila jsem mu ruce na ramena a lhala bych, že jsem nepoužila zase svou přírodní uklidňující sílu. Snažila jsem se ho i slovy utěšovat. Netuším, jestli to vnímal ani se mi nepodíval do očí. Chtěla jsem ho alespoň držet, aby se nikam neztratil. Tedy neteleportoval se. Bohužel jsem se zároveň obávala, aby nás oba nepřemístil neúmyslně a mně se něco nestalo.

Zřejmě to byla chvilka, ale čas mi v tu chvíli přišel zpomalený. Brzy přibíhali naši doktoři s kolegy připraveni ho nějak zpacifikovat. Naštěstí to už nebylo zapotřebí. Střetnul se s mým pohledem a začal být přítomný. V očích se odrážela nezanedbatelná úzkost.

„Nemůžu být v té místnosti..." říkal mi šeptem při zrychleném dýchání.

„Dobře, to nějak změníme. Teď zklidni svůj dech."

Lékař mu původně chtěl píchnout něco na uklidnění, ale nakonec mu k ústům přiložil obyčejný pytlík, aby si vydýchal kyslík a zklidnil dech.

„Co se děje?" snažili se ostatní zjistit důvod jeho chování. Jenom já s jedním z lékařů jsme při něm klečeli.

„Nezvládnu být v té místnosti." Bylo to pro něj moc traumatické z neznámého důvodu.

„Dobře, přesuneme ho do klasického pokoje. Ten vedle mě je přeci volný." Pokynula jsem ostatním. „Dokážeš se zvednout?"

Zakýval hlavou a pomalinku jsme ho s doktorem přidržovali, byl ještě trochu malátný. „Půjdeme rovnou do toho pokoje."

Byl zřejmě rád za oporu, ale už jsme se tam blížili. V jeho pokoji jsme ho posadili na postel.

Laborant byl ihned za námi s příručním kufříkem a ošetřil mu vpich z vytržené kanyly a vydezinfikoval mu další oděrky. „Zavedeme vám normální tekutiny a bez infuze. Jenom tu necháme tyto přístroje, to by vám nemuselo vadit. Kdyby se něco s vámi dělo, odešle se to okamžitě k nám do laboratoře."

„Je to pohodlnější?" zeptala jsem se Bastiana.

„Rozhodně," pousmál se spokojeněji.

„A na něco sis vzpomněl, co tě traumatizovalo?"

„Nerozpomněl... spíš to místo ve mně něco evokovalo a puf... ty schopnosti se zbláznily."

„Alespoň víme, že nás nešálil zrak. Neboj, až budeš při dostatečné síle, pomůžeme ti s přáteli uchopit tvoji sílu." Položila jsem mu dlaň na rameno a cítila jsem, jak se mu uvolnily svaly.

„To budu rád."

„Teď zkus usnout. Spánek také léčí."

Opustili jsme jeho pokoj a já se vydala ještě pro květinu, kterou jsem v tom rozrušení odhodila.

-

Tohle nebyl můj herecký výkon. Opravdu to otevřelo nějakou moji traumatickou skulinu, ale zřejmě to mělo výhody. Jen zeď mě dělila od mé milované. Měl jsem vedle jejího svůj vlastní pokoj.

Nechtěl jsem tomu uvěřit, ale normálně jsem se rozbrečel. Všichni tu se mnou zacházeli jako s rovným, starala se o mě krásná dívka, která se ptala na to, jak se cítím. Bulel jsem jako malý kluk ale tentokrát štěstím.

Ještě jsem se naposledy napil vody, ale opravdu jsem byl vyždímaný a unavený. Ve spáncích jsem cítil tlak, který jsem zaspal okamžitě. Spal jsem opravdu tvrdě, snad poprvé za svůj život. Cítil jsem se v bezpečí a klidný.