Super-Cizinec

Oťukávání

„Prosím, budeš mít ještě trošku síly pro mě? Potřebovala bych si to v sobě malinko urovnat," vrhla jsem se k Laře napřímo, jakmile byli oba z dosahu.

„Než něco řekneš, Bastian rozhodně není žádný ztracený případ, ale naopak si myslím, že u něj se dá snad vše urovnat. Je rozumný a inteligentní, jen se s ním musí pracovat, ale má to teď v hlavě opravdu srovnané. Tedy zřejmě oproti tomu, když se do tohoto století dostal poprvé. Tehdy tím, že to prasklo, pochopil, jak špatně se zachoval a jednal. Proto ani Mates na něm nepoznal dle řeči jeho těla nic zrádného, co by dělal, aby nám ublížil. Jen si myslel, že to takhle všechno napraví, když vymaže svou minulost před námi a potrestá se."

„Takže tehdy se do toho stavu opravdu dostal sám vlastním přičiněním?" řekla jsem na jeden nádech.

„Přesně tak. Rychle si uvědomil, že to chování bylo nezdravé a trestal se tím vším, abychom ho přijali, nepodezřívali a ty jsi nevěděla, co ti provedl."

Chytila jsem se nechápavě za čelo. „Ach jo, to je trdlo."

„Kvítku, zkrátka není se čemu divit, neměl ty správné sociální podněty, nereaguje adekvátně na nové emoce a stres. Vyrůstal v chladném prostředí a jen to, že má opravdu silnou osobnost, že citově neochladl, přispělo k tomu jeho lepšímu já. Naštěstí se žene za svými potřebami toho, co nikdy neměl a nyní to získal. Jeho vřelý domov, rodina, přátelé a ..." odmlčela se záměrně a šibalsky se mi podívala do očí. Věděla jsem, co chtěla dodat posledního. „Prostě jeho momentální přesvědčení je opravdu pěkné."

„To jsem ráda, že z něj máš takový pocit."

„Věř mi, já se v tomhle nepletu a nyní mi pověz, co si v sobě potřebuješ urovnat?"

„Totiž... jak mám komunikovat s Bastianem?"

„Jako byste si četli myšlenky, protože ten mladík se mě ptal úplně na to samé." Pobaveně mi přiznala. „Ale určitě dám tobě trochu jiné instrukce později. Nejdříve bys měla vědět, jak je to s ním teď dohodnuté. Bastian má odteď něco jako domácí vězení, aby tu opadla krušná atmosféra. Zůstane několik dní sám se sebou a instrukcemi, které jsem mu dala. Mezitím se my všichni připravíme na to, jak se k němu do budoucna chovat, až ho přivítáme zpátky mezi sebou. Je zavřený v pokoji a bylo mu řečeno, že má zrušený přístupový kód a otisk, zároveň kvůli náramku nemůže bezbolestně použít svoji schopnost. Pokud by se mu něco dělo, může stisknout signalizační tlačítko u postele a má dohodnutou pravidelnou kontrolu ode mě a lékařů."

„To je rozumné. Věřím, že to našim vztahům vzájemně pomůže."

„Moje jediná rada pro dnešek také je, ať si jdeš k sobě odpočinout. Nech si vše proběhnout hlavou, maximálně to rychle sepiš do svého zápisníku a budeme pokračovat zítra."

Přikývla jsem a děkovně ji objala. Uchýlila jsem se tedy do svého pokoje. Posadila jsem se na svoji postel a zírala na stěnu před sebou. Byla to ta jediná stěna, která dělila naše pokoje. Přemýšlela jsem, o čem může přemýšlet právě on sám nebo už spí? Nedivila bych se, kdyby mu preventivně dali nějaké prášky na spaní.

Sama jsem zvažovala, že si uvařím nějaký bylinkový čajík k uvolnění a spánku. Dnešek byl velmi hektický, jak se všechno hrozně rychle stalo a převrátilo na ruby. Ještě předchozí noc jsem ležela v jeho posteli v příjemném objetí a dneska jsem se o něm dozvěděla něco šíleného, aniž bych kdy pojala podezření.

Vzpomínala jsem, jak na mě od začátku vysely jeho pěkné oči a trochu se přede mnou cudně zdráhal, ale všichni měli pravdu s tím, že jsem se mu líbila. Jenže tehdy to nebylo na první pohled, zamiloval se do mě už daleko dříve. Sama jsem možná přehlédla nějaké varovné signály z mé dychtivosti po vrstevníkovi nebo spřízněné duši, která mi bude krýt záda, doplní mě a bude se mnou trávit čas.