Super-Cizinec

(Ne)štěstí

Bylo ohromné štěstí, že souhra náhod a můj vnitřní pud sebezáchovy zafungoval vmžiku na mé teleportační schopnosti a moped Martina skončil pod autem samotný. Zatímco já objímajíc Martina kolem pasu jsem přeskočil o pár metrů dál do bezpečí, jen jsme hrubě spadli na zadek na chodník. To jsem už nestihl vykrýt.

Zatáhl jsem ho za rameno. Sám jsem byl vnitřně vyklepaný z toho dramatického zážitku a vytáhl jsem Martina za sebou do stoje. „Jsi celý? Sakra!"

Nemohl ze sebe nic vykoktat. Měl vytřeštěné oči a rozklepaná kolena, byl prostě v šoku a pevně mě také svíral za paže. Zvládl jen zakývat hlavou, což mě uklidnilo, ale dal jsem si dohromady, že je tu jiný problém, který ujel od toho, co způsobil.

Uběhlo již pár dalších cenných vteřin, kdy viník brázdil bezhlavě svou nebezpečnou jízdou silnici, nehledě na značky, či nějaká pravidla. Nesmyslně se řítil a poškozoval auta, která mu stála v cestě. Bez otálení jsem se rozhodl, že dotyčného zastavím.

Nebál jsem se o to, že bych prozradil svou identitu. Helmu jsem vtiskl Martinovi do náručí, přetáhl jsem si kapuci od své slabé podzimní bundy přes hlavu a zakryl tak částečně svou anonymitu. Stále jsem nosil šátek kolem krku, který jsem si přetáhl přes ústa až po nos. Zasoustředil se a teleportací a dvěma skoky jsem se dostal tomu bezcitovi do auta. To momentálně pod spodkem čumáku přibrzdil Martinův částečně zaseklý a sešrotovaný moped. Což bylo i dobře, protože jak mu auto nespolupracovalo, nedařilo se mu vyvinou větší rychlost a uřídit to snadno.

Povedlo se mi nejprve přesunout se na zadní sedadla. Během zlomku času jsem zjistil, že to není řidič při smyslech. Hrozně rychle dýchal a podivně funěl. Auto s námi házelo, jak jsem nebyl připoutaný a s ním ze stejného důvodu také. Rovněž mě praštil do nosu zatuchlý závan, který tohle neudržované auto skýtalo. Na nic jsem nečekal a provedl poslední pidi skok na sedadlo spolujezdce. Konečně si mě všimnul a vyděsil jsem ho, takže se už vůbec nevěnoval řízení a štrejchnul o bok nějakého zaparkovaného auta. Střetly se naše oči. Měl příšerně roztažené zorničky a jeho zjev nebyl také úplně v pořádku. Nenapadlo mě nic jiného než mu vrazit silně pěstí.

Naštěstí jsem vypozoroval od Patrika, co se děje při řízení, a jak fungují pedály. Podařilo se mi přes jeho nohu silně zadupnout brzdu. Dal jsem si mírnou řachu do paže a ramene o palubku, jak jsem byl natočený bokem a také jsem stehnem narazil i na řadící páku, ovšem mnohem větší herdu si dal ten parchant ještě čelem o volant. Okamžitě jsem volnou rukou otočil klíčkem v zapalování a vytáhl je.

Oklepal jsem se během vteřiny a vylezl z auta. Adrenalin mi zatemňoval mysl a pomyšlení nad tím, že by mě mohlo cokoliv bolet. Částečně jsem zuřil. Snažil jsem myslet na ovládání se, ale silně se mi jeho chování dotklo. Nasupeně jsem došel ke dveřím řidiče a násilím ho vytáhl z auta, kde jsem ho pohodil na asfalt, a kde jsem ho za ty jeho zatuchlé hadry držel, a ještě mu kolenem klečel na noze, aniž bych si uvědomoval svých bolestí.

Ty lidská trosko, mohl jsi zabít mého kamaráda, komukoliv vzít život, pěnil jsem vduchu.

Vtom kolem mě něco prosvištělo a ovál mě poryv větru. Ron.

Neoslovil mě, ale položil mi ruku na rameno. „Nech ho, ten už nic neudělá. Pojď raději stranou, brzy tu budou ostatní."

Naštěstí mě dlouho nemusel přemlouvat a s mírným pokulhnutím jsem se zvedl za ním. Konečně na mě nekoukal tak ješitně a mně došlo, že Martin je asi stihl zmobilizovat svým zařízením, které měli naši zaměstnanci v mobilu. Proto tu byl do pár minut, aniž bych sám vnímal, jak čas plyne kolem nás.

„Musím zkontrolovat Martina," křiknul jsem k Ronovi a zmizel jsem. Byl jsem vysílený, ale naštěstí od místa naší nehody to bylo kousek. Třemi drobnými teleportacemi jsem stanul před ním. Seděl na obrubníku a kolem něj byl hlouček tří lidí, který se o něj postarali po té nehodě.

Stále jsem si nechal svou provizorní masku a lehkým kulháním s projevy bolesti, která přicházela k sobě, jsem docupital za ním.

Martin mě zpozoroval a nehledě na ostatní se vydal ke mně a objal mě kolem ramen. „Jsem tak rád, že jsi také celý. Moc ti děkuji za záchranu, kamaráde. Co to bylo za magora?"

„Je zpacifikovaný a... to je samozřejmost... Vypadal zvláštně – mimo realitu. Nejsi ale nikde zraněný?"

„Ne, jen ze šoku trochu otřesený a poté mojí první teleportaci se mi i motá hlava, ale ty jsi fakt hrdina."

Jeho ruka mi sjela na bolestivou paži a bolest mou projela.

„A jsi zraněný!"

„Jen potlučený... neboj, prát se v autě je vcelku náročné," zavtipkoval jsem a všiml si, jak se veřejnost kolem nás zvědavě stahovala. Naštěstí nás do minuty vysvobodil zbytek týmu, který nás dodávkou hned přesunul do střediska na ošetřovnu v laboratoři, které jsem doufal, že se už navždy vyhnu.

-

„Takhle jsem si ten zbytek dne nepředstavoval."

„Ani já," nadlehčili jsme naší situaci. Teď už jsme se mohli smát. Utekli jsme smrti z lopaty, jak se snad říká.

Podstoupil jsem vyšetření od našich mediků, jenž bylo obtěžují ale naštěstí méně útrapné. Musel jsem pro jistotu na rentgen, který měl vyloučit nějaké zlomeniny. Naštěstí vše, kam jsem se uhodil byla zhmožděnina a pěkně bolavá, která bude hrát všemi barvami.

Seděli jsme následně spolu s Martinem na vyšetřovně a čekali, co se bude ještě dít. Po chvilce sem vletěla uslzená mladá dívka – jeho přítelkyně, která mu padla kolem ramen. Strachovala se o něj a až teď ji spadl kámen ze srdce a slzy štěstí přebyly ty smutné. Líbilo se mi, jaký mají vztah a zastesklo se mi. Tuhle myšlenku mi brzo zastřela ta dívka. Položila dlaně na mé ruce a dojatá mi děkovala, že jsem zachránil jejího milého, a nakonec mě také objala. Sama byla unáhlená a rozpačitá z toho nahromaděného stresu.

-

Ještě, než přišel nějaký zdravotník k našemu propuštění, se tam objevil i Ron a dal Martinovi nějaké věci, které vyňali z přihrádky ve skútru, kterou zázrakem ten šílenec nezlikvidoval.

„Představ si, že tenhle dortík přežil. Trochu pomačkaný, ale díky tomu plastovému krytí udržel tvar," zasmáli jsme se tomu všichni. Sice již nevypadal tak výstavně, jako jsem ho kupoval, ale odnesl jsem ho do své přihrádky v lednici a šel si po náročném dni odpočinou do postele. Mé myšlenky zachvátilo nadšení toho, že se mi Flóra zítra vrátí a já dnešní příjemný den v závěru přežil, a dokonce i někoho sám zachránil.

Když jsem se před spaním sprchoval, spatřil jsem v zrcadle mé barevné modřiny a pomyslel na to, jak mě to bude zítra ještě víc bolet. Namazal jsem si na to krém na bolest a pro lepší vstřebávání těch hematomů od lékařů a doufal, že mě to aspoň trochu ušetří. Usínal jsem momentálně alespoň s tím, že se zítra mé štěstí vrátí a pomůže mi, cítit se lépe.